„Buďte vždycky na cestě s ctností poutníka: a tou je radost“ (Sv. otec František)
Bůh je dobrý. Neděle Božího milosrdenství je toho důkazem.
A také tento text :-) Nechtěl se narodit. Nepomáhalo ticho, naslouchání. Jenom čekání. Místy netrpělivé, jindy rezignované, a chvílemi i mrzuté či rozladěné. Čekání na to, že Bůh chce něco někomu tímto textem říct, že chce někomu projevit svůj zájem, pozornost, něhu, milosrdenství... Nevím, komu. Ale věřím, že všechno, co děláme pro Boha s jeho požehnáním, má nějaký význam, třebaže je pro nás skrytý...
Nikdy jsem nečetl Deníček sestry Faustyny celý. Jenom úryvky, útržky, citace. Ale téměř pokaždé mě oslovuje nesmírnou velikostí milosrdenství. „Když přijde k trůnu milosrdenství hříšník s největšími proviněními, z pohledu člověka už v beznadějné situaci, odpustím mu. Vždyť kvůli němu jsem přišel, on má největší nárok na mé milosrdenství.“ Není to přesný citát, spíše něco, co je pro mě shrnutím celého Deníčku. A zároveň nadějí - protože i já jsem hříšník. Spravedlivý milosrdenství nepotřebuje. Tak jako zdravý nepotřebuje lékaře. Ale my nemocní víme, že bez lékaře se nedáme do pořádku. A stejně tak my hříšníci víme, že odpuštění, uzdravení a pokoj srdce nalezneme jen u božského tribunálu, kde můžeme bez obav vyjevit všechna svá selhání, všechny hříchy, přičemž vždycky v něm zaznívá jen jeden rozsudek: „Odpouštějí se ti hříchy“.
Kdyby lidé věděli, jaká moc je skryta ve svátosti Božího milosrdenství, obléhali by zpovědnice celé dny, jen aby se jim dostalo odpuštění a uzdravení. Kdyby kněží pevněji věřili, že mají Boží moc, určitě by trávili ve zpovědnicích více času a nemrhali by jím na věci, které mohou udělat jiní. Svatý Jan Maria Vianney seděl ve zpovědnici i 14 hodin denně, no farnost přesto fungovala...
Kdysi dávno jsem četl knihu anglického redemptoristy patera Jima McManuse Uzdravující moc svátostí. Velmi v ní zdůrazňoval nutnost slavení všech svátostí, ale zvláště svátosti smíření. Řekl, že jsme si zvykli na „nouzový“ způsob zpovídání, když se z liturgického obřadu mnoho vypouští. Oficiálně z časových důvodů. Přitom ale všichni víme, že takto „nouzově“ se zpovídá i tehdy, když ta časová tíseň není. A pater Jim mluví o zázracích nejenom odpuštění, ale i vnitřního či vnějšího uzdravení, když se při zpovědi věnuje čas četbě Písma svatého, případně krátkému zamyšlení nad ním; když se kněz s kajícníkem, případně nad kajícníkem i modlí, nejen rozhřešuje; když při rozhřešení použije plný liturgický symbol vzkládání rukou; když se svátost smíření ukončí neformální oslavou a zvelebováním Boha.
Myslím si, a jsem přesvědčen, že neděle Božího milosrdenství (a také blížící se jubilejní Rok milosrdenství) dosáhnou svého plného ovoce jen tehdy, když vyvineme veliké úsilí slavit zpověď v plném rozsahu, tedy nikoli jen v „nouzovém“ režimu.
Možná si, milý čtenáři, řekneš, co můžeš udělat ty jako laik v této věci. Inu, dvě věci - modlit se za kněze, ke kterému půjdeš k nejbližší zpovědi (ačkoli možná ani nevíš, kdo to bude), aby byl otevřen k plnému slavení svátosti Božího milosrdenství, a potom od zpovědníka vyžadovat (máš na to na základě toho, že jsi křesťan, právo), abyste společně přivítali Ježíše, který v této svátosti působí, abyste vzývali Ducha svatého, abyste spolu četli Písmo svaté (případně nad ním uvažovali), aby se kněz za tebe pomodlil, aby ti při rozhřešení položil ruce na hlavu, abyste potom spolu oslavovali Boha za milosrdenství, které prokázal tobě i knězi (tobě jako kajícníku, knězi jako bídnému člověku, skrze nějž působí Boží milost)...
Vím, zase popisuji ideál. A zároveň si uvědomuji, jak veliké je Boží milosrdenství navzdory tomu, že to naše zpovídání je po stránce slavení bídné. Ale nesmíme se zříct ideálu jen proto, že „to se nedá“. Kdo to nevyzkoušel a nezažil, ať to netvrdí. A kdo to zkusil a zažil, ten to tvrdit nebude :-)
Amen.
S laskavým svolením autora a žilinské diecéze http://dcza.sk
Překlad: P. Dr. Marcel Puvák
