„Brána k víře“ (Sk 14,27) je pro nás vždy otevřena.“ (Porta fidei 1)
Ve čtení z Knihy Moudrosti její autor píše, že Bůh pranýřuje opovážlivost těch, kdo znají Boží moc (12,17). Nikoli opovážlivost nevěřících, ale těch, kteří znají Boží moc projevenou ve stvoření, ve vtělení, v umučení a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Moc projevenou a projevovanou ve svátostech, moc projevovanou v životě lidí, kteří zanechali hřích, a změnil se jejich život… Nějak si to protiřečí – znát Boží moc a zároveň být opovážlivý.
Jak se taková opovážlivost projevuje? Třeba tím, že den nezačnu modlitbou, rozhovorem s Pánem. Jako bych tím Bohu řekl: „Tento den zvládnu bez tebe.“ Že nevezmu do rukou Písmo svaté – Bohu říkám, že jsem chytrý i bez něho. Že při mši svaté nejdu ke svatému přijímání – jako bych Bohu řekl, že není pro mě důležitý, že teď je důležitější můj hřích. Je mi líto, že právě tuto opovážlivost jsem si ve svém životě pěstoval celé čtyři roky… Že se kvůli maličkostem (a co na světě není maličkost ve srovnání s věčným životem?) hádám s manželkou / manželem – tím jí /mu dávám najevo, že ji / ho opouštím, stavím se na stranu ďábla, a Bohu dávám najevo, že věčný život pro mne neznamená nic.
Opovážlivost se projevuje i u kněží – třeba tím, že místo toho, aby trávili čas nad Božím slovem a poslouchali, co chce Bůh skrze ně říct jim svěřenému lidu, stáhnou si nějaké kázání z internetu a jen ho přečtou. Nemohu uvěřit tomu, že Boží Duch chce v deseti či dvaceti farnostech říct lidem totéž; že Boží Duch nepřihlíží na jejich specifické problémy a potřeby (Něco jiného je, když diecézní biskup napíše pastýřský list – diecéze je jakoby jeho farnost. Podobně, když mluví papež – celá církev je jakoby jeho farnost.) Za opovážlivost vůči Boží moci pokládám také vedení farnosti bez aktivní pastorační rady. Podle příkladu krále z pohádky: „Já sám!“ Bez komentáře…
Nejsme imunní vůči opovážlivosti a potřebujeme lidi – proroky, kteří vidí naši drzost vůči Bohu (i vůči církvi jako Kristovu tajemnému tělu) a otevřou nám oči. Jen zda jsme ochotní poslouchat takovéto lidi? A ještě více – jsme ochotní takovými lidmi být? Nemají mnohé dlouhotrvající problémy v církvi (včetně sexuálních skandálů) kořeny v našem mlčení, v zanedbávání dobra, v neschopnosti biblicky napomínat, třeba i představené?
Vím, být Božím prorokem znamená jít s kůží na trh. To bolí. Ale jsme zřejmě v době, kdy se bez takových lidí nezaobejdeme, Jak jinak nás Bůh vytrhne z naší letargie? A tím „nás“ mám na mysli všechny – biskupy, kněze, zasvěcené osoby i laiky.
Když se dnes modlíme vstupní modlitbu, prosme Boha, aby přetavil naši prosbu do konkrétních činů víry, naděje a lásky, aby Bůh nemusel pranýřovat naši opovážlivost, ani projevovat svou sílu.
Bože, buď stále s námi, a když nás voláš, abychom ti celým svým životem sloužili, rozmnož v nás víru, naději a lásku, abychom věrně plnili tvá přikázání. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
S laskavým svolením autora a žilinské diecéze http://dcza.sk
Překlad: P. Dr. Marcel Puvák
