„Brána k víře“ (Sk 14,27) je pro nás vždy otevřena.“ (Porta fidei 1)
Celý týden se ve mně u otázky, o čem napsat tento text, velmi výrazně objevuje slovo milosrdenství. Na jedné straně mi toto slovo velmi vstupuje do svědomí (už je to alespoň třicet let, co mi zpovědník řekl, že mám být milosrdný ke každému, kdo dostal méně poznání i formace než já, ale tak často v tom selhávám L); na druhé straně je pro mě útěchou. Začnu od konce – smrtí.
Svatá Faustyna ve svém Deníčku (1698) píše: „Boží milosrdenství se často dotkne hříšníka v poslední chvíli zvláštním a tajemným způsobem. Podle vnějších znaků se nám zdá, jakoby všechno bylo ztraceno, ale není tomu tak. Duše, osvícená paprskem silné Boží milosti, se v poslední chvíli obrací k Bohu s takovou silou lásky, že v jediném okamžiku dostává od Boha odpuštění vin i trestů. Navenek ničím neprojevuje ani lítost, ani zkroušenost, protože na vnější věci už nereaguje. Ó, jak nepochopitelné je Boží milosrdenství!“
Díky této pravdě se ve víře mohu těšit na smrt. A už nyní se připravuji a trénuji odpověď, když se mě Bůh zeptá, zda ho miluji, zda chci být s ním. „Miluji tě, miluji tě, miluji tě, Bože!“ Doufám a modlím se, abych dostal milost vyslovit tato slova i v té rozhodující chvíli, aby všechno to zlo, co jsem v životě napáchal, nebylo silnější než přitažlivost Ježíšovy lásky.
Přejdu k jiné knize – Věčně zpívají lesy autora Trygve Gulbranssena. Starý Dag v ní více než třicet let jde cestou spravedlnosti, práva a povinnosti. Ale také peněz. Stává se jakoby vládcem osudu mnoha lidí. Ve své spravedlnosti je tvrdý. Až jednou mu jistá žena den před smrtí řekne: „Největší povinností je milosrdenství.“ Toto slovo se mu zahnízdilo do duše a způsobilo, že v něm začal postupný přerod. Bolestný a dlouhotrvající. Dag podstoupil muka srdce, než mohl na smrtelném lůžku říct svá poslední slova: „Není jiné cesty, kromě Krista!“
I mně toto slovo drásá srdce. Velmi toužím po tom, aby mě naučilo hledět na lidi s láskou, s milosrdenstvím, bez povýšenosti. A jít po té cestě, kterou nakonec objevil starý Dag. Pozvat i vpustit Ježíše do každé své myšlenky, do každého slova i do každého skutku. Nechat se proniknout Ježíšem jako drahocenným olejem. Abych měl Kristovu vůni…
A nakonec třetí kniha – Dokonalá svoboda. Autorka Maria C. Ziesche v ní popisuje život mnicha Hermana, který je postižen bolestnou nemocí, celý ohnutý, neschopen žít samostatně, odkázán na pomoc druhých. V jednom ze záchvatů bolesti se u něho objevuje modlitba, kterou druhý den napíše svým křivolakým a téměř nečitelným písmem. Je to modlitba Zdrávas Královno, Matko milosrdenství.
Denně se modlím tuto modlitbu za vytrvalost ve víře. Tak jsem se to kdysi naučil. Ale postupem času si více uvědomuji rozměr milosrdenství v Mariině životě – zde na zemi, když byla milosrdná ke všem, kteří nechápali jejího Syna, ale zejména teď v nebi. Titul plný naděje – Matko milosrdenství… „Od věků nebylo slýcháno, abys někoho opustila…“
Nejednou jsem plakal u textů a příběhů, které tu uvádím. Avšak moje slzy by byly jen projevem citů, kdyby s očima neplakalo i srdce. Kdyby mi milosrdenství druhých nelezlo pod kůži a neměnilo by můj život. Kdyby mě neproměňovalo Ježíšovo milosrdenství.
Ať se poslední týden Roku víry stane pro nás týdnem velmi konkrétně projevovaného milosrdenství: „V bratrské lásce se navzájem mějte srdečně rádi, v uctivosti předcházejte jeden druhého. V horlivosti neochabujte, duchem buďte horliví, služte Pánu, v naději se radujte, v soužení buďte trpěliví, v modlitbě vytrvalí. S věřícími se podílejte na jejich životních potřebách, ochotně poskytujte pohostinství. Žehnejte těm, kdo vás pronásledují, žehnejte, a neproklínejte. Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. Buďte mezi sebou stejného smýšlení. Nedychtěte po věcech vysokých, ale spíše se sklánějte k věcem obyčejným… Nedopusť, aby tě zlo přemohlo, nýbrž přemáhej zlo dobrem.“ (Řím 12,9-16.21)
Modlitba na padesátý osmý týden Roku víry:
Zdrávas Královno, Matko milosrdenství,
živote, sladkosti a naděje naše, buď zdráva!
K tobě voláme, vyhnaní synové Evy,
k tobě vzdycháme, lkajíce a plačíce v tomto slzavém údolí.
A proto, orodovnice naše, obrať k nám své milosrdné oči
a Ježíše, požehnaný plod života svého,
nám po tomto putování ukaž,
ó milostivá, ó přívětivá, ó přesladká Panno, Maria!
Máš někoho velmi rád? Dej mu přečíst tento Aktivizačník a popovídejte si o tom, co se zde píše.
S laskavým svolením autora a žilinské diecéze http://dcza.sk
Překlad: P. Dr. Marcel Puvák