Osobností víry, kterou si připomínáme v měsíci listopadu, je řeholnice 
Štěpánka Palinská, která se narodila na Slezské Ostravě v hornické rodině o slavnosti Všech svatých, 1. listopadu 1901. Již datum jejího narození jakoby předznamenával její úsilí o svatost. Štěpánka byla od narození drobná. Křehká tělesná konstrukce jí nedávala pevný základ a také proto ji celý život provázely nějaké nemoci. Přesto však vykonala pro Boha, církev i kongregaci Milosrdných sester sv. Kříže veliké dílo a stala se požehnáním pro svět.
Od mládí měla z Boží milosti ve svém srdci velkou lásku a úctu k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Toužila mu stále dávat malé skutky lásky a to na znamení smíření a k záchraně duší.
Před vstupem do kláštera pracovala jako dělnice ve výrobě likérů v Ostravě – Přívoze. Již v této době bylo její velkou radostí konat apoštolát ( dnes bychom řekli evangelizovat) mezi spolupracovnicemi. Do kongregace Milosrdných sester sv. Kříže v Choryni vstoupila ve 24 letech a přijala jméno Marie Celina. Jako kandidátka byla poslána do Chomutova do ošetřovatelské školy, ale pro nemoc musela studia přerušit.
Sliby složila o svátku Narození Panny Marie, 8. září 1928. Byla poslána do městské nemocnice v Ostravě, kde byla pověřena vedením šicí dílny. V nemocnici se v té době stavěly nové pavilony, které bylo potřeba vybavit: oční, kožní, krční, ušní a ortopedie. Vybavovala se nejenom lůžková část, ale pořizovalo se také oblečení lékařů a ošetřovatelek. Do skladu naproti šicí dílně se vozil materiál plnými nákladními auty. Všechno procházelo rukama sestry Celiny. Ačkoliv vše bylo velmi namáhavé, měla vždy vše vzorně uložené, takže nemusela mít strach z návštěvy inventární komise. Později se zjistilo, že těžká práce s balíky textilu při uskladňování a při přenášení do šicí dílny jí zdeformovala pravou ruku, kterou měla asi o pět centimetrů delší než levou. V roce 1942 bylo v šicí dílně zaměstnáno pět švadlen. Všechny sestra Celina zaměstnávala nejen šitím nového prádla, ale i opravami. Po celý svůj život vykonávala práci s velkou přesností, s láskou a obětavostí. V městské nemocnici pracovala 29 let, až do srpna 1957, kdy byla z nařízení komunistických orgánů s ostatními sestrami přemístěna. Byly rozděleny do 19 skupin, neboť jich bylo spolu s kandidátkami osmdesát. Sestra Celina odjela s nejpočetnější skupinou dalších 28 sester do charitního domova v Nové Horce u Studénky. V roce 1976 byla přemístěna spolu s dalšími sestrami - důchodkyněmi do charitního domova ve Štípě u Zlína. Až do osmdesáti let šila drobné věci pro spolusestry. Pak jí velmi zeslábl zrak a zůstal jí jen apoštolát modlitby a utrpení. Dlouhá léta trpěla odvápněním krční páteře. Nemoc se tak vystupňovala, že jí hlava klesla až na hruď, kde způsobila bolestivou proleženinu. Veliké potíže měla v noci, protože se nemohla narovnat a trápilo ji rovněž, že při mši svaté neviděla na oltář. Z jejích úst byste však v žádném případě neslyšeli slova nářků nebo stížností. 3. listopadu 1986 byla sestra Celina pro bolesti žlučníku odvezena na chirurgii do zlínské nemocnice. Její spolusestra, která toho času ležela na ortopedii, za ní denně chodila a nosila jí svaté přijímání. Sestra Celina trpěla hrdinsky.
6. listopadu byla operována, její zhnisaný žlučník však byl pro lékaře „ztracený případ“.
V sobotu 8. listopadu 1986 v ranních hodinách odešla z tohoto pozemského života a přitiskla se k Srdci plnému lásky a milosrdenství.
Na její pohřeb se sjelo mnoho lidí, rodina z Ostravska, kněží a sestry z jiných ústavů.
P. Pavel Zíbal při homilii vyzdvihl její celoživotní oběť za kněze a za smíření Ježíšovu Srdci.
Žila vzorným řeholním životem, proto jí byla svěřena také péče o kandidátky. Radila jim a pomáhala v duchovním životě. Tyto sestry, které doprovázela na ni vzpomínaly s velkou láskou a vděčností za její pomoc. Duchovní život sestry Celiny byl podložen hlubokou láskou a utrpením. Jak sama doznala a jak vysvítá z jejích poznámek v duchovním deníku, Ježíš její lásku hned od začátku řeholního života tříbil různými zkouškami a připravoval ji tak na mimořádně důvěrný vztah s Ním. Z poslušnosti ke zpovědníkovi psala deník, kde zapisovala své rozhovory s Pánem. Ježíš ji stále vybízel k lásce, k důvěře, ke smíru. Její oblíbená modlitba, tak podobná té, již Církvi předala svatá Faustyna, byla: „Věčný Otče, obětuji ti lásku Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, přikryj a zahlaď jí hříchy mé i hříchy celého světa a smiluj se nad námi.“ Sestry povzbuzovala, když o něco prosí, aby za to ihned poděkovaly. V rozhovoru s Ježíšem se také naučila této modlitbě: „Ježíši, Bože můj, miluji tě nade všecko, bezmezně v tebe důvěřuji a vroucně ti děkuji.“
Od představených si vyžádala dovolení k nočním adoracím ve čtvrtek od 23. do 24. hodiny, aby bděla s Pánem v Getsemanech. Obětoval tyto adorace na smíření za kněze a kongregaci. Chodila na ně za každého počasí přes park do kaple. Adorace konala i tehdy, když byla přetížena prací, i v době nemoci a stáří. V ostravské nemocnici spávala v malé místnosti v suterénu očního pavilonu za šicí dílnou. Pod oknem měla improvizovaný oltářík se sochou Panny Marie Lurdské. Místo postele jí sloužila 150 cm dlouhá bedna. Toto místo bylo svědkem jejích heroických ctností.
V ostravské nemocnici se za jejího pobytu vystřídalo pět představených a několik zpovědníků. V Nové Horce byl jejím duchovním vůdcem P. Agatangelus – František Sovadina, kapucín. Podporoval její úctu k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu a sám ji také horlivě šířil.
Z duchovního deníku sestry M. Celiny Palinské
3.4.1938 – Sestra Celina si poznamenává: „Ve čtvrtek mezi 23. a 24. hodinou mi ježíš řekl: „Bdi se mnou, moje dítě, učiním tě účastnou oněch muk, která jsem zakoušel na Olivové hoře.“
10.6.1956 – Pán ježíš ujistil sestru Celinu: „Ještě jeden prostředek mám k záchraně lidstva – velikou důvěru, úctu a lásku k mému Nejsvětějšímu Srdci. A ten nezklame.“
3.3.1960 – Po svatém přijímání se tázala sestra Celina Pána Ježíše: „Čím tě dnes mohu potěšit?“ - „Dítě, když bezmezně důvěřuješ a hned děkuješ.“ Připomínal jí, co ji kdysi naučil: „Ježíši, miluji tě nade všecko, bezmezně v tebe důvěřuji a vroucně ti děkuji.“
31.10.1961 - „Dítě odejmu ti pocit útěchy a pocit mojí přítomnosti, aby se tímto duše otvírala milosti – ano?“ - „Ano, Pane Ježíši, jen pokorně prosím o sílu.“ - „Ano, mé dítě, nevzdálím se od tebe, jen pocit mé přítomnosti ti odejmu. Budeš mnoho trpět.“
2.11.1972 - Sestra Celina: „Pane Ježíši, smím se tě zeptat, čím to je – jsi ve mně, mluvíš ke mně a já jsem vyprahlá, suchá. Dřív, když jsi promluvil, mé srdce hořelo, byla jsem tak šťastná. Jsi to skutečně ty?“ - Pán Ježíš: „Neboj se, mé dítě, já jsem to, od tebe žádám jen víru.“
22.2.1981 - „Tvá duše vyrostla tvým pokořením a utrpením a přispěla k záchraně duší.“ (Nynější zpovědník zpočátku sestru Celinu nechápal, ale pochopil její duševní a duchovní stav později)
4.5.1981 - „Pane Ježíši, už nemohu psát, již na to nevidím.“
A skutečně, poznámky sestry Celiny jsou stále řidší a méně čitelné. Další léta hodně trpěla, ale přesto konala i v noci adorace. Sestře Celině ponechal Bůh zdravý úsudek až do konce života. I ve vysokém stáří vedla moudré duchovní rozhovory se svými spolusestrami.
Podle knihy Láska a smír, S.M.Celina Palinská, výňatky z deníku, Kroměříž 1997, Kongregace Milosrdných sester sv. Kříže.