Člověk by měl usínat s tím, koho druhý den potěší.
Mons. ThDr. Antonín Huvar
Narodil se 23. července 1922 v Albrechtičkách u Nového Jičína jako jedno ze sedmi dětí. Reálné gymnázium začal studovat v Příboře, po záboru Sudet přešel v roce 1939 na gymnázium do Ostravy, kde v roce 1942 maturoval. Už na střední škole se rozhodl pro cestu kněžství. Vzhledem k tomu, že rodná obec Albrechtičky byla začleněna do Sudet, nastoupil na bohoslovecká studia do německého semináře ve Vidnavě.
Po 2. světové válce pokračoval ve studiích na teologické fakultě v Olomouci, kde absolvoval 4. a 5. ročník. Během studia se sblížil se skautingem a vedl v semináři roverský oddíl bohoslovců, z nichž mnozí se následně stali vedoucími skautských oddílů. Na kněze byl vysvěcen 5. července 1947 olomouckým pomocným biskupem Stanislavem Zelou. Poté nastoupil na první působiště do farnosti Vizovice a Pozděchov, kde se intenzivně věnoval mládeži: organizoval pro děti výlety do okolí, filmová představení, hry, exerciční kurzy a vedl je ke sportu. Kvůli svému vlivu na mládež se dostal do sporu s místními komunistickými funkcionáři. Spolu s mládeží napsal, rozmnožil a rozšířil několik set protikomunistických letáků, např. Ať žije cirkus nebo Ráj na zemi, v nichž poukazoval na porušování základních lidských práv, hájil náboženskou svobodu a osobu papeže.
Pro svůj kritický postoj ke komunistickému režimu, kázáním i letákům byl 26. září 1948 zatčen a převezen do vazby ve Zlíně a následně do Uherského Hradiště, kde prošel tvrdými výslechy s fyzickým i psychickým násilím vyšetřovatelů, mezi jinými i nechvalně známého Aloise Grebeníčka. Dne 9. listopadu 1948 byl odsouzen Státním soudem, oddělení Brno, po pětidenním přelíčení konaném v Uherském Hradišti v rámci 34 členné skupiny Huvar a spol., složené především z mladých lidí z Vizovicka, za zločin úkladů o republiku na deset let. Celkem prošel třináct převýchovných ústavů, věznic, táborů, např. Bory, Valdice, Mírov, pracoval v nápravných táborech v dolech ve Rtyni v Podkrkonoší a v Jiřetíně. Ve věznici na Borech byl pověřen roznášením jídla a setkával se opakovaně s generálem Heliodorem Píkou krátce před jeho popravou. Prožil zde i mlácení a brutalitu borských bachařů, včetně korekce. Z vězení byl propuštěn 26. září 1958 a vrátil se do Albrechtiček. Vzhledem k tomu, že nemohl získat státní souhlas ke kněžské službě, pracoval devět let ve Státním rybářství Jistebník u jistebnických a oderských rybníků. I v této době se skrytě věnoval mládeži a působil jako varhaník. V roce 1967 se mohl po získání státního souhlasu vrátit do duchovní správy. Nejprve působil jako kaplan ve Fulneku, kde zřídil také velký pěvecký sbor a organizoval koncerty známých osobností klasické hudby. V červnu 1969 byl přeložen do farnosti Velká Bystřice a Hlubočky, kde se věnoval také skautingu a opravě kostela. Pro vliv na mládež byl v roce 1972 přeložen na Bruntálsko do farnosti Malá Štáhle, Břidličná a Václavov, kde za pomoci oprav zchátralých kostelních budov vykonával tolik potřebnou osobní pastorační práci mezi místními i mezi brigádníky, kteří přijížděli pomoci. Během celé své kněžské dráhy opravil s pomocí farníků přes dvacet objektů – kostelů a far. V letech 1969–1971 přednášel na teologické fakultě v Olomouci katechetiku a pedagogiku. Po opětovném odejmutí státního souhlasu pro výkon duchovní služby pracoval v Dopravních stavbách v Olomouci a šest let ve Velkomlýně v Jeseníku nad Odrou. I v této době se věnoval studentům a skautům, organizoval pro ně aktivity, přednášky, kurzy, výlety a také zakoupil pro tyto akce opuštěnou faru ve Vrážném u Oder. V roce 1982 obdržel znovu státní souhlas a stal se administrátorem v Orlové, kde se zasloužil o záchranu tamějšího velkého farního chrámu, krátce působil i ve farnostech Rychvald a Petřvald. V letech 1990–2004 působil opět ve Velké Bystřici a Hlubočkách, současně vyučoval na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Olomouci. Následně spravoval farnost Vražné u Oder až do 1. 1. 2005, kdy odešel do důchodu. Nadále však vypomáhal kněžskou službou.
Celý jeho život byl naplněn usilovnou činností pro mládež, skauty, vedením exercicií, přednášek, vydáváním knižních publikací, samizdatů, přípravou rozhlasových relací. Aktivně se angažoval v Konfederaci politických vězňů a byl prezidentem Mezinárodního sdružení bývalých politických vězňů. V roce 1998 mu prezident Václav Havel propůjčil řád T. G. Masaryka III. třídy.
P. Huvar byl familiářem řádu P. Marie Jeruzalémské a v roce 1995 ho papež Jan Pavel II. jmenoval papežským prelátem s titulem monsignora.
P. Antonín Huvar zemřel 22. září 2009 v Novém Jičíně.
(podle http://www.ustrcr.cz/cs/antonin-huvar)
Výraz pracovitosti a ryzího úsilí otce Antonína by se také dal shrnout do věty, kterou najdeme v knize „Střepy jednoho života“:
"Kde má růst srdce, musí tvrdnout dlaně!"
Modlitba:
Bože, náš nebeský Otče,
tvůj služebník Antonín celý svůj život zasvětil Tvé službě, práci s mladými lidmi, vzdělávání a obnově chrámů. Ty jsi mu dal sílu překonávat všechna protivenství, s nimiž se v životě potkal.
Povzbuzeni jeho příkladem prosíme, dej nám chuť i odvahu řádně žít a pracovat na obnově ne pouze viditelných chrámů, nýbrž především na obnově společenství církve.
Ať skrze poznání a vědění, životní řád, poctivou práci, oběť a především lásku čile směřujeme k nebi.
Skrze Krista, našeho Pána.
Amen.