„Brána k víře“ (Sk 14,27) je pro nás vždy otevřena.“ (Porta fidei 1)
Nevím, jak u vás, ale mě Svatý otec téměř každý den přivádí k úžasu. Víte čím? Svými homiliemi. Nebyli jsme zvyklí, že papež každý den slouží mši svatou pro veřejnost, a ještě i homilii. A pokaždé takovou, že ráno na internetu se zvědavostí otevírám stránky Rádia Vatikán, abych se dozvěděl, co včera řekl. Například ve středu 17. dubna řekl toto:
„Někdy si říkáme: »Ne, my jsme křesťané. Byl jsem pokřtěn, biřmován, byl jsem u prvního svatého přijímání… můj průkaz totožnosti je v pořádku«. A nyní klidně spi: jsi křesťan. Kde je však síla Ducha, která tě nese vpřed? Je třeba být věrni Duchu, abychom hlásali Ježíše svým životem, svým svědectvím a svými slovy. Když tak jednáme, církev je matkou, která rodí děti; děti, protože my jako děti církve neseme právě toto. Když to však neděláme, stává se církev nikoli matkou, nýbrž církví, která je jakousi pečovatelkou, starající se o dítě, aby usnulo. Je to církev ukonejšená… Mysleme proto na svůj křest, na odpovědnost svého křtu.“
Silné a burcující myšlenky – mám svátosti, tak jsem v pořádku L ; církev ukonejšená; církev pečovatelka; my, děti církve, rodíme děti… Každému celým srdcem doporučuji přečíst si tyto krátké a přitom velmi srozumitelné papežovy homilie. Mluví otevřeně a s odvahou o tom, co je v církvi raněné, nezdravé. Ale zároveň ukazuje cestu! Například 16. dubna:
„Abychom to řekli jasně: Duch svatý nás obtěžuje, protože nás nutí se hnout a jít, a pobízí církev, aby se ubírala vpřed. A my jsme jako Petr na hoře Proměnění: »Ach, jak je krásné přebývat tady společně«… jen ať nás nechá. Chceme, aby se Duch svatý utišil… chceme si ochočit Ducha svatého. A to nejde. Protože On je Bůh. On je oním vanutím, o kterém nevíš, odkud přichází a kam jde. Je silou Boží a dodává nám útěchu a sílu, abychom šli vpřed. Avšak, jít vpřed, obtěžuje. Pohodlí je hezčí…
Neodporovat Duchu svatému – toto je milost, o kterou bych rád, abychom Pána všichni prosili. O poddajnost Duchu svatému, onomu Duchu, který k nám přichází a vede nás vpřed cestou svatosti…“
Svatý Pavel ve čtení této neděle ze Skutků apoštolů velmi jasně říká Židům, že se obrací k pohanům, protože oni sami se pokládají za nehodné věčného života. A zatímco Židé zuřili, pohané se radovali.
Nejenom u tohoto čtení se s obavou dívám na církev u nás. Jako bychom byli spíše tou pečovatelkou než matkou. Zkuste se zeptat lidí kolem sebe (anebo samých sebe), zdali touží po nebi, zdali chtějí věčně žít s Bohem. Asi budete zaskočení, jaké odpovědi dostanete. Zdánlivě pokorné, ale v podstatě jsou to odpovědi nevěřícího člověka, který si myslí, že spásu, nebe si musí zasloužit. „Alespoň někde v rohu bych byl rád… Ještě musím mnoho udělat, abych mohl jít do nebe…“ Ale není to tak! My jsme Kristem vykoupení a on sám nás uznal za hodné věčného života! Vždyť proto se chlubíme Kristovým křížem! Proto zpíváme radostné aleluja – neboť už jsme účastníky nebe! Proto všude a každému činíme dobro, aby každý okolo nás mohl zakusit Boží lásku a chtěl být v nebi s námi!
Ano, toto všechno v nás způsobuje Duch svatý. Už nejsme v moci hříchu a zla, ale jsme Božími dětmi, vykoupenými a plnými života. Jako noví lidí zpívejme Bohu novou píseň – vším, co děláme, co říkáme, jak přemýšlíme. Být křesťanem neznamená chodit do kostela, ale všude, na každém kroku projevovat lásku, která je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého (Řím 5,5). A potom je účast na mši svaté už „jen“ prožíváním toho, co nás čeká na věčnosti – společenství s Ježíšem, který slavně vstal z mrtvých!!! A z tohoto liturgického shromáždění vyvěrá veškerá naše síla a k němu směřuje celá naše činnost (Sacrosanctum concilium 10).
Církev, která podřimuje. Hrozné slovní spojení! Ať to o mně ani o tobě už neplatí. Ať to už neplatí o nikom, kde čte tato slova. A prožijeme další obnovu v církvi. Díky papeži, který se nebojí mluvit pravdu s láskou, který udává směr a nabízí řešení.
Modlitba na dvacátý osmý týden Roku víry:
„Pane, ty jsi stvořil nebe a zemi, moře i všecko, co je v nich. Ty jsi řekl pod vlivem Ducha svatého ústy svého služebníka, našeho praotce Davida: ,Proč se pohané bouří, proč národy osnují marné plány? Pozdvihují se pozemští králové a vládcové se spolčují proti Pánu a proti jeho Pomazanému.' A teď pohleď, Pane, jak vyhrožují! Dej tedy svým služebníkům, aby tvoje slovo hlásali s veškerou odvahou, a ty přitom zasahuj svou mocí, aby se skrze jméno tvého svatého služebníka Ježíše dála uzdravení a znamení a divy" (Sk 4,24-26.29-30).
„A když skončili tuto modlitbu, otřáslo se to místo, kde byli shromážděni, a všichni byli naplněni Duchem svatým, takže s odvahou hlásali Boží slovo“ (Sk 4,31).
Máš někoho velmi rád? Dej mu přečíst tento aktivizačník a popovídejte si o tom, co se zde píše.
S laskavým svolením autora a žilinské diecéze http://dcza.sk
Překlad: P. Dr. Marcel Puvák