„Brána k víře“ (Sk 14,27) je pro nás vždy otevřena.“ (Porta fidei 1)
„Řekni lidem, že mám je rád, že se o ně vždy starám, a když zabloudí ve světě, řekni, že je hledám...“ Možná znáte melodii slov této písně, která „letěla“ kdysi před 30 lety. Dá se poslechnout na youtube.com (Jedné noci slzy mé...), třebaže ne s úplně správnými slovy.
Každý týden se ptám Ježíše, o čem mám psát. A dnes ráno mi připomněl tuto píseň. S velmi jasným poselstvím pro mě samotného: „Netrap se.“ Byl jsem totiž pár dnů s člověkem, který je trápením jak pro sebe sama, tak pro mnoho lidí kolem sebe. Tak se i dnes učím netrápit se v negativním významu tohoto slova - dokola spekulovat, co s tím. Tato píseň mě vede k důvěře a modlitbě: „Pane, zachraň ho. Pošli další lidi, kteří mu budou svědčit, že ho máš rád, že se o něho staráš, že ho hledáš, protože velmi zabloudil. Chceš-li, pošli mne... Dej mi potřebnou lásku.“
Druhá neděle postní je o naději v utrpení, v trápení. Představ si starého bezdětného Abráma, jak mu Bůh slibuje potomstvo, četné jako hvězdy na nebi. „Bože, ty se mi posmíváš?“ - asi taková by měla být normální reakce. Ale reakce víry je jiná. A Abrám se na jejím základě stal Abrahámem, i otcem vyvoleného lidu.
Nevíme, co Abrám řekl Bohu na jeho příslib, ale pro nás mohou být v každé situaci odpovědí na naše trápení slova žalmu: „Hospodin je mé světlo a má spása, koho bych se bál?“ (Ž 27,1). Tento žalm má název Důvěra v nebezpečenství. A stojí za to, abychom se ho modlili nejen v časech těžkostí, ale také tehdy, když je nám relativně dobře - tak se připravíme na chvíle, kdy se boj o dobro stupňuje. „I kdyby mě opustil můj otec, moje matka, Hospodin se mě vždy ujme“ (v. 10).
Do tohoto kontextu zapadá také evangelium - proměnění Páně. Když ho tři apoštolové prožívali, zřejmě ani nechápali, na co je to dobré. Bylo to pro ně tak okouzlující, že tam chtěli zůstat navždy: „Postavíme tři stany...“ (Lk 9,33). Ale později se o toto zjevení opírala jejich víra v těžkých dobách: „Nedali jsme se vést vymyšlenými bájemi...“ (2 Pt 1,16-19).
Také svatý Pavel mluví o naději - „máme svou vlast v nebi“ (Flp 3,20). Ovšem s překvapující výzvou, kterou neradi slyšíme, anebo si o ní řekneme, že my to říct nemůžeme. Právě proto ji tady zvýrazním: „Bratři, jednejte všichni tak, jak jednám já, a dívejte se na ty, kdo žijí podle mého příkladu.“ (Flp 3,17). Kam se poděla Pavlova pokora? Jak to, že dává za vzor sebe, a ne Krista? Oprávněně v nás mohou vznikat takovéto myšlenky, protože jsme vychováváni tak, abychom se ani zdánlivě nevyvyšovali. Ale vyvyšoval se tu Pavel? Vůbec ne, vezmeme-li do úvahy, co píše na jiném místě: „Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2,19b-20a).
Přijímáme-li to, co nám je milé a příjemné - že se Ježíš o nás stará, že nás hledá, když zabloudíme na cestě - musíme přijmout i to další: jsme povinni vybízet lidi, aby žili jako my. Neboť i v nás žije Kristus. Tady je čas na zpytování svědomí... Otázky si polož sám. Budou bolet. Jenom tě prosím, nehledej výmluvy, proč prý ty nemůžeš říct lidem, aby tě napodobovali. Vždyť to nejsou tvé výmluvy před tebou či před lidmi, nýbrž před Bohem. A on tě zná. Tak se na co se můžeš vymluvit? Jedině na svůj hřích. Ale ten má řešení - lítost, zpověď, změna smýšlení, nový život. A pak výzva člověku, jemuž chceš ukázat cestu spásy: „Jednejte podle mého příkladu, jako já jednám podle příkladu Kristova“ (1 Kor 11,1).
Pro věřícího člověka je to nádherná perspektiva - na cestě spásy nejsem sám. Jdu za těmi, kdo napodobují Krista, a tak i já sám se stávám příkladem pro ty, kdo jdou za mnou. Ne ke mně, ale ke Kristu. Láká tě tato perspektiva? Co na to říká tvé srdce? Co nejdříve si najdi člověka, na kterém vidíš, že žije s Ježíšem, a napodobuj ho. Splní se slova proroka: „Půjdeme s vámi. Slyšeli jsme, že s vámi je Bůh“ (Zach 8,23). A do nebe nepřijdeš sám. To se snad ani nedá. Přijdou tam s tebou i všichni lidí, kteří tě budou napodobovat na cestě víry...
Modlitba na dvacátý týden Roku víry:
Jako nejkrásnější modlitbu bych tento týden doporučil slavení liturgie svátosti pokání a smíření. Schválně píši slavení, čili ne zkrácenou verzi zkráceného obřadu, která se nejčastěji používá pro nedostatek času. Ale to je zatím asi nedosažitelná touha...
Nezapomeň však, že každá liturgie je modlitbou. Modlíme se nejenom slovy, ale i nasloucháním, mlčením, polohou těla... Ať je tedy tvou modlitbou tento týden poklekání a klečení, vstávání i stání, sedání i sezení, zpívání i mlčení, i odpovídání během každé liturgické slavnosti, které se zúčastníš. Neboť při jejím slavení Bůh Otec skrze Krista v Duchu svatém posvěcuje člověka a tou samou cestou člověk oslavuje Otce. Každým gestem, slovem, postojem těla...
Máš někoho velmi rád? Dej mu přečíst tento aktivizačník a popovídejte si o tom, co se zde píše.
S laskavým svolením autora a žilinské diecéze http://dcza.sk
Překlad: P. Dr. Marcel Puvák