Brána k víře“ (Sk 14,27) je pro nás vždy otevřena.“ (Porta fidei 1)
V předchozím čísle Aktivizačníku jsem mluvil o radosti v Pánu, která patří mezi základní znaky, provázející skutečné obrácení. Tento týden si trochu přiblížíme druhý takovýto znak, jímž jsou slzy pokání. Nejenom obrazné, ale mnohdy skutečné.
Vyjděme přitom z nedělních liturgických textů. V evangeliu (Mk 12,28,32) se nějaký učitel Zákona ptá Pána Ježíše, které přikázání je největší. Znáte jeho odpověď? Učitel zákona byl s ní velice spokojený. Až tak, že mu Ježíš řekl podivuhodnou větu: „Nejsi daleko od Božího království.“
Každý, kdo podřídí svůj život Ježíšovi (v 1. čísle je představena jedna z možností, jak to udělat), v podstatě hned zjistí, že svým životem je daleko od Boha. A přitom vůbec není podstatné, zdali z objektivního hlediska jde o velké nebo malé hříchy. Vždyť toho, kdo se zamiluje, mrzí i ta nejmenší provinění proti lásce. Vždy platí, že v pološeru či slabém světle vidíme jen velkou, výraznou špínu. Ale v silném světle vidíme i maličké skvrny. A Ježíš je nejsilnějším světlem, které ještě znásobuje láska, jakou k němu prožíváme, pokud mu svěříme svůj život.
Právě to pak vede milujícího k pokání. Nemluvím zde o svátosti smíření, o ní se řekneme jindy, ale o pokání jako součástí každodenního života. Postup je velmi jednoduchý. Kdykoli si uvědomím nějaké selhání proti lásce, postavím se v srdci (a mohu to vyjádřit i opravdovým zastavením se či stáním) před Boha, vyznám mu svůj hřích, budu ho litovat a poprosím, aby mě vedl svým Duchem na další cestě pokání. Tou je prosba za odpuštění člověku, jemuž jsem ublížil (pokud jsem mu ublížil „jen“ v srdci, tak to učiním v modlitbě před Bohem), náhrada škody, kterou jsem způsobil, v případě těžkého hříchu setkání s Ježíšem v jeho církvi skrze svátost smíření. A také poprosím Boha, aby mi dal sílu snášet výčitky svědomí nebo lidí, kteří byli svědky mého selhání. Ty jsou totiž často prvním „trestem“ za hřích; na druhé straně mohou být pokušením pro ďábla, který nechce, abychom se přivinuli k Bohu a žili bez hříchu.
A tady se dostáváme k prvnímu nedělnímu čtení (5 Mojž 6,4-7). V jeho závěru je návod, jak se dá žít bez hříchu: Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh. Hospodin je jediný. Miluj Hospodina, svého Boha, celým srdcem, celou duší a celou svou silou! Ať tato slova, která ti dnes přikazuji, zůstanou v tvém srdci! Opakuj je svým synům, mluv o nich, když budeš přebývat doma, když budeš na cestách, když budeš ležet i stát.
Ten návod je velice jednoduchý: tato slova ať jsou ve tvém srdci (kromě jiného to znamená naučit se je nazpaměť J ). Něco podobného řekl svatý Pavel: „Žijte duchovně a nepropadnete žádostem těla.“ (Gal 5,16) Kdo žije duchovně, kdo se tak snaží žít, nemá čas ani chuť na hřích. To neznamená, že nepadne, ale že nezůstane v hříchu ležet. Neboť krása a rozkoš duchovního života jsou tak veliké, že pro člověka, který miluje Ježíše, je odporné byť jen chvíli ležet v bahně. To nejsou jen velká slova. To je pravda!
Modlitba na čtvrtý týden Roku víry:
Můžeš se každý den pomodlit úryvek Písma uvedený v textu, anebo modlitbu svatého Efréma Sýrského (v byzantském ritu určená na Velký půst s poklonami):
Pane a Vládce života mého, chraň mne od ducha lenosti, sklíčenosti, panovačnosti a prázdných řečí.
Daruj mne, tvému služebníku, ducha čistoty, pokory a lásky.
Ano, Pane a Králi, daruj mi vidět vlastní hříchy a neodsuzovat svého bratra, nebot ty jsi požehnaný na věky věků, amen.
Bože, buď milostiv mně hříšnému.
Bože, očisti moje hříchy a smiluj se nade mnou.
Mnohokrát jsem hřešil, Pane, odpusť mi.
Máš někoho velmi rád? Dej mu přečíst tento aktivizačník a popovídejte si o tom, co se zde píše.
S laskavým svolením autora a žilinské diecéze http://dcza.sk
Překlad: P. Dr. Marcel Puvák