Opava – Ve věku 90 let zemřel po delší nemoci řeholní kněz řádu minoritů P. Hyacint Vladislav Skupień, OFMConv., který působil při kostele sv. Ducha v Opavě. Na věčnost si jej Pán povolal ve čtvrtek 10. listopadu 2022. Rodák z Návsí u Jablunkova byl nejstarším minoritou v České republice. Pohřeb zesnulého kněze proběhne v sobotu 19. listopadu v kostele svatého Ducha v Opavě. Od 10 hodin se za něj věřící pomodlí růženec a v 11 hodin začne pohřební mše svatá, po níž bude tělo zemřelého o. Hyacinta uloženo do hrobu bratří minoritů na městském hřbitově.
P. Hyacint Vladislav Skupień, OFMConv., byl na kněze vysvěcen v den svých čtyřicátých narozenin 1. 7. 1972 v Olomouci. K minoritům přitom vstoupil již ve svých 16 letech. Cesta k zasvěcenému životu však byla komplikovaná. Na vlastní kůži zažil Akci K, vojnu si odsloužil u PTP, pracoval v JZD a jeho přihlášku do litoměřického semináře šestkrát stornovali. Ke studiu teologie jej přijali až v roce 1968 do Olomouce.
Více o jeho životní cestě se dočtete v rozhovoru minoritského časopisu Immaculata, který vyšel v čísle 6/2021. Rozhovor připravila Jitka Navrátilová.
BRATR V ŘADÁCH PTP
Otec Hyacint Skupień, nejstarší člen minoritského řádu v ČR, si na své kněžské svěcení musel počkat téměř 20 let.
zeptala se: Jitka Navrátilová
Padesátá léta zahalená příkrovem komunistické ideologie nebyla zrovna dobou, ve které se mohli beztrestně hlásit noví zájemci o vstup do semináře či kláštera. Přesto to byl čas, ve kterém klíčila a rostla mnohými obtížemi zkoušená duchovní povolání. Otec Hyacint je příkladem právě takového povolání.
Jakou nejranější vzpomínku ve Vás vyvolávají 50. léta?
Ta je spojena s 28. únorem 1948. V jablunkovské měšťance, kterou jsem tehdy navštěvoval, museli být okamžitě sundány kříže a všechny věci, které připomínaly duchovní život. Najednou to, co bylo běžnou součástí života, jsme museli vytěsnit a odstranit, abychom to neměli na očích
A přesto jste se vydal cestou zasvěceného duchovního povolání. Jak k tomu u Vás došlo?
Překvapivé bylo, že tuto cestu jsem si prvně nezvolil já sám. Byla to sestra Rafaela – představená alžbětinek v jablunkovském klášteře, která u mě vytušila povolání v době, kdy já o tom neměl vůbec páru. Sestra Rafaela byla velmi schopná žena, které vděčím za objevení vlastního povolání. Říkávala: „Vladek, to bude kněz!“ A to i přesto, že jsem se chtěl stát stolařem. Před nástupem do učení jsem se účastnil duchovního cvičení, které vedl tehdejší kvardián brněnského minoritského konventu, otec Škrdlík. Sestra Rafaela tehdy řekla: „Co by Vladek chodil někam na stolaře! Máme tady představeného minoritského řádu, ten ho jistě vezme!“
A to se Vás ani nikdo neptal, jestli tam chcete skutečně jít?
Ani moc ne. Bylo mi tehdy 16 let a byl jsem hodně nesmělý chlapec. Nicméně jsem na stolařinu nenastoupil. Místo toho jsem odjel do minoritského kláštera v Brně. Tak začala moje služba kostelníka a zároveň studium přípravného kurzu na teologii.
Byla učňovská léta těžká?
To ano. V těch časech nebyla běžná koncelebrace. To znamená, že při mši svaté mohl sloužit pouze jeden kněz. Měl jsem na starosti přípravu hlavního a dalších osmi bočních oltářů, u kterých sloužili kněží. Každému jsem dělal kostelníka. Měl jsem také na starosti opravy, což předpokládalo, že se postarám o dělníky, kteří pracovali často až do půlnoci. Aby toho nebylo málo, tak brzy ráno ve 4.30 se podávalo svaté přijímání pro pracující a v 5.10 byla sloužena první mše svatá.
To asi nebylo moc času na studium…
Času na studium bylo velmi málo. Nakonec jsem do školy nechodil dlouho, protože přesně za rok – v dubnu 1950, mě odvezli v rámci „Akce K“.
Co se dělo v rámci „Akce K“?
Po nečekaném vstupu policie do kláštera jsme museli ihned vše zamknout, aby nemohl nikdo vstoupit nebo odejít. Měli jsme hodinu na to, abychom si sbalili příruční zavazadlo. Pak jsme museli čekat až do úplného setmění. Pak jsme museli nastoupit do starého autobusu, aniž by nám kdokoliv řekl, kam jedeme a co s námi bude. Jeli jsme celou noc. Říkali jsme si, že nás vezou asi někam na Sibiř.
Kde skončilo toto putování temnou nocí?
Za rozbřesku vjel náš autobus do otevřených vrat. Později jsme zjistili, že se jednalo o jezuitské gymnázium v Bohosudově. Zavřeli nás zde do tříd s františkány. S jezuity, kteří zde byli doma, jsme se nesměli stýkat. Po příjezdu nás přišel šéf bachařů uvítat. Podíval se na provinciála našeho řádu a další starší bratry. Pak sjel pohledem k tomu nejmladšímu a řekl mu: „Ty tady budeš vedoucí. Všichni tě budou poslouchat.“ Ten hoch – ještě nezkušený, se nad takovým příkazem trochu pousmál. To však neměl dělat. Dostal takové facky, že se úplně otočil. Já jsem stál hned vedle. Neustále nás hlídali četníci se samopaly.
Jak dlouho jste byl v internaci?
Po pár měsících v Bohosudově nás několik hochů, kteří neměli ještě 18 let, oddělili od těch starších a odvezli do františkánského kláštera v Hájku, kde kromě mě a ještě jednoho minority byli také salesiáni, redemptoristé a františkáni. Z Hájku, po krátké náštěvě doma, jsem narukoval na vojnu. Byl jsem však hned přiřazen k jednotkám PTP. Při vstupu k těmto jednotkám nás velitel přivítal slovy: „Nemyslete si, že jste tu na 2 roky.“ Začalo vše velmi tvrdě. Hodně nás zde cepovali a snažili se do nás vtlouct „politické školení beze zbraně“. Pak nám dali lopaty, krumpáče a černé výložky. Dělali jsme tu nejtěžší práci. Stavěli jsme například přehradu na Klíčavě, bourali vesnice v Brdech a opravovali cesty.
Nakonec jste byl propuštěn. Vrátil jste se do kláštera?
To nebylo možné. Vrátil jsem se proto domů a začal pomáhat rodičům. Doma byla situace vážná, protože tatínek nebyl v JZD. Postupně rodičům vzali všechny možnosti obživy. Neměli jsme z čeho žít a z čeho odevzdávat kontingent. Tehdy moji rodiče dostali nabídku, abych šel pracovat do JZD jako řidič, díky čemuž by JZD dodala kontingent za naši rodinu. Tak jsem se stal řidičem traktoru. Každý den jsem šel ve čtyři hodiny ráno z domu, abych dovezl z JZD traktor do Třineckých železáren, kde jsem pak rozvážel po dílnách materiál. Nakonec jsem v JZD zůstal šest let, a dokonce jsem zde získal i výuční list. Stal jsem se opravářem traktorů a zemědělských strojů.
Nezapomněl jste při práci v JZD na duchovní povolání?
V době, kdy jsem pracoval v JZD, jsem se hlásit 6x na teologii do Litoměřic. Vždy bez úspěchu. Po uvolnění situace v 68. jsem byl konečně přijat do semináře v Olomouci. Bylo mi tehdy 36 let, a přesto jsem byl v semináři nejmladší. Začátky byly těžké, protože nebylo v podstatě kde učit. Museli jsme v semináři dělat brigády, aby se v něm dalo zase vyučovat. Nakonec se studium rozjelo. Studoval jsem zde společně například s nynějším otcem arcibiskupem Graubnerem a v roce 1972 jsem měl svěcení s biskupem Hrdličkou.
Stal jste se knězem. Byl jste tehdy i tajným řeholníkem?
Řeholní sliby jsem tajně složil před kněžským svěcením v roce 1972 do rukou otce Norberta. Nikdo to však nemohl vědět, ani rodiče. Po kněžském svěcení byla moje farnost Třinec. Tedy místo, kam jsem jako traktorista jezdil do železáren. Měl jsem zde však problémy s komunistickým režimem. Protože jsem byl mladý, tak za mnou přicházelo více mladých lidí. Komunisté na mě přichystali past. Do náboženství mohly tehdy chodit jenom děti, kterým rodiče podali přihlášky. Seznam přihlášených dětí jsme dostávali od ředitelů škol. Jednou jsem však takový seznam nedostal, a to i přesto, že děti ve třídě již čekaly na výuku náboženství. Začal jsem učit. Najednou se ve třídě objevila ředitelka a začala kontrolovat, kdo není přihlášený. Zjistilo se, že asi 5 dětí nemá přihlášku. Nic neřekla. Odešla a záhy následoval telefon, že již nesmím vkročit do školy. Do týdne jsem byl přemístěn do pohraničí.
Jak do Vašeho života zasáhla revoluce v roce 1989?
To jsem byl zrovna ve Štěpánkovicích, kde jsem působil necelých 8 let. Když se uvolnila situace, tak si jednotlivé řehole dávaly do pořádku své řády a kláštery. Tehdy mi otec Blažej, asistent generála řádu, přivezl jmenování přímo z Říma – stal jsem se provinciálem minoritů v Československu. V této funkci jsem se záhy dostal do Mexika na generální kapitulu v roce 1992.
Příští rok budete mít 90 let. Když se ohlédnete zpět, za co Pánu Bohu nejvíce děkujete?
Především za to, že měl se mnou trpělivost. Někdy lituji, že jsem nebyl hodnější. Teď už se snad více ovládám. Býval jsem totiž nevrlý, člověk není hned svatý. Pán Bůh mě však vždy pomáhal a podpíral mě, takže se vše vždy stočilo k tomu, co je Boží.
Fotografie z oslav 90. narozenin P. Hyacinta Vladislava Skupieńe, OFMConv. v Opavě dne 2. 7. 2022. Foto: minorite.cz
