„Jsme jeho lid...“ (Ž 100). Pánův lid. Věříme, že se o nás stará. Že jeho péče je viditelná, hmatatelná, neboť jako lidé ji potřebujeme vnímat nejen „duchovně“, ale také smysly, tělesně. A právě to je důvod, proč se odvážím snít a trochu popsat svou představu budoucnosti naší místní církve.


tree 2916763 960 720


Vývojem během dějin se stalo, že v našich podmínkách je celá péče Dobrého pastýře o jeho lid svěřena do rukou pastýřů - kněží. Jistě to bylo někdy skvělé řešení, ale dnes je jasné (doufám, že nejen mně), že je to neudržitelný stav. Nestačí totiž pastorace „zvonění“ – určíme časy mší svatých, zpovídání, budou zvonit zvony a lidé přijdou. Neboť všichni jsme svědky, že těch, kdo přijdou, je stále méně. Ne že by vyzvánění neslyšeli, ale už je to nezajímá. Možná přijdou, když se ve farnosti vymění kněz nebo jsou mise, ale po pár nedělích znovu zlhostejní, protože...

V synodálních materiálech (Přípravný dokument) je psáno, že cílem synodu je „dát vypučet snům“. Tak tady jeden je – o službě pastýře:

Farnost jako společenství společenství. Co to znamená? Farnost nevede samotný kněz (případně více kněží), ale společenství formovaných zodpovědných, které se setkává na týdenní bázi pod vedením kněze. Každý z členů tohoto společenství má své společenství odpovědné na nižším stupni, které formuje – opět na týdenní bázi – ke konkrétní službě ve farnosti. Taková struktura se může rozvětvovat podle potřeb dané služby.

Jaké? Služba evangelizace, služba uvádění dospělých do křesťanské zralosti (tzv. OICA), služba katechizace (děti, mládež, dospělí, manželé, rozvedení, starší lidé...), služba slavení liturgie (v rámci ní například služba pořadatelská, služba úklidu, služba lektorů, služba akolytů, služba zpěvu, služba společných modliteb věřících, služba daru), služba charity, služba správy farního majetku, služba modlitby (v jejím rámci služba uzdravování)... Důležitým principem je to, že do služby se dorůstá formací a rozlišováním daru, pověření na ni dává kněz na základě doporučení jeho společenství odpovědných.

V takovém modelu farnosti se nikdo z farnosti neztrácí, neboť všichni, kdo jsou zdánlivě mimo, jsou objektem zájmu služby evangelizace. To jsou lidé prvního kontaktu, zvláště formovaní pro zvěstování Ježíše. Pokud někdo odevzdá svůj život Kristu, přijme ho jako svého Pána a Spasitele, není ponechán sám sobě, ale dostane se do společenství těch, kdo se připravují na přijetí iniciačních svátostí (OICA) nebo – pokud již svátosti „mají“ – do formačních katechetických kurzů, kde se učí žít svou víru, dozrávat v ní a nacházet svou specifickou službu v rámci farnosti.

V tomto velmi stručně popsaném modelu je služba Dobrého pastýře svěřena každému. Samozřejmě, v jiné míře knězi, jemuž zůstává hlavní zodpovědnost, v jiné míře laikům, kteří přebírají zodpovědnost za nějaký úsek pastorace. Ale je jisté, že jen takto lze dosáhnout, aby každý ve farnosti osobně zakusoval péči Dobrého pastýře přes konkrétní „pastýře“, kteří se o něj starají a pomáhají mu dostat se na dobré pastviny.

Možná i ty chceš dát vypučet snům. Synoda na to dává skvělý prostor. Zapoj se. Neboj se. Nedej se odradit. Když jsem si přečetl, co jsem výše napsal, první věc, co mě napadla, byla odrazující myšlenka: „Myslíš si, že se to dá?“ Přesně to si myslím. Možná tři skupiny, které jsme v naší farnosti kvůli synodu vytvořili, jsou prvním krokem tím směrem. Když Ježíš jako Dobrý pastýř jde spolu s námi (viz logo synodu), tak nám ukáže i druhý, třetí či 153. krok.

Převzato a přeloženo do češtiny s laskavým svolením autora a žilinské diecéze z portálu: http://dcza.sk 

Foto: Pixabay.com

Text k nedělnímu kázání je publikován se zpožděním kvůli technickým problémům.

 

Pin It