Bílá Voda u Javorníka - „Pojď. Už dlouho tady na tebe čekám…“ Postava vzkříšeného Krista oděná v rudém plášti mě překvapila hned, jak jsem prošel kovanou branou hřbitova. Nemohu udělat ani krok. Hlavou mi proletí myšlenka na skutečné setkání s Ježíšem, které mě čeká stejně jako každého, kdo zde už spočinul. Chvíli tiše pozoruji sochu Spasitele stojícího na žulovém podstavci uprostřed aleje ze zelených tújí. Gesto kynoucí ruky je výmluvné. „Pojď dál! Nemusíš mít strach.“ Pomalými kroky jdu blíž. Jsem v Bílé Vodě u Javorníka. Chci si prohlédnout místo, které je od roku 2000 kulturní památkou.
Socha s Ježíšem, která mě při příchodu tak nečekaně pozdravila, zde stojí už 140 let. Nechali ji vztyčit Josef a Magdalena Marxovi 20. dubna 1881. Žili v této sudetoněmecké obci s názvem Weisswasser a patrně také jejich kosti leží v některém ze zdejších hrobů. Jsou jich tu stovky. Mnohé jsou si velmi podobné. V podzimním slunci na nich dokvétají drobné růžičky. Pod nimi odpočívají ostatky více než 700 řeholních sester, které byly v Bílé Vodě internovány po zrušení klášterů od roku 1950. Největší pohřebiště řeholnic na světě je pro svou jedinečnost chráněno památkáři.
Jen datum a rok úmrtí
Jména zesnulých nevěst Kristových jsou vytesána do kamenných náhrobků. Písmena jsou již stářím vybledlá. Některá už ani nelze přečíst. U těch zachovalých však brzy zjistím, že pod jméno řeholnice kameník vytesal jen datum úmrtí. Málokterý náhrobek má vyryt i den narození. „Důležitý je pro nás den zrození pro nebe…“ Zdá se mi, že mi sestry samy napovídají. Luštím jejich jména vyretušovaná za mnohá desetiletí ostrým sluncem. „Cyrila, Crescencie, Babtista, Anděla, Immaculata, Sarkandra, Adelgunda, Ignácia, Benigna, Petronela, Marieta, Evženie, Anna, Ludmila…“ Těch jmen jsou stovky.
Některá zní typicky klášterně, jiná patří oblíbeným světcům. Napadá mě: „Možná je celý tento hřbitov takový velký relikviář.“ A skutečně. Náhrobek jedné z řeholnic se vymyká ostatním. Je v něm pohřbená voršilka Stanislava Ernstová, OSU, o které jsme psali v říjnovém vydání diecézního zpravodaje OKNO v Osobnostech víry. Společný hrob řeholnic je dodatečně osazen náhrobkem s její fotografií i životními letopočty (* 6. 1. 1891 + 16. 3. 1968). Náhrobní kámen je překryt další kamennou deskou s vyrytým textem její modlitby ve slovenštině. Ctitelka Krista Velekněze je považována za duchovní zakladatelku Institutu Krista Velekněze, který pod vedením kněze P. Mariána Kuffy působí v Žakovcích na Slovensku a také přímo tady v Bílé Vodě.
Oběti pochodu smrti i vojáci
Hřbitov nejsevernější a nejzápadnější obce české části Slezska a okresu Jeseník je mnohem starší než socha Krista u jeho vchodu. Objevuji náhrobky piaristů, kteří zde v 18. století založili studentskou kolej a postavili barokní kostel. Svůj příběh vypráví i hrobka rytmistra Ludvíka hraběte d‘Ambly a jeho ženy Betti, kteří obec vlastnili v 1. polovině 19. století. Společně s nimi na pohřebišti o rozloze 0,5 ha leží také ostatky třinácti obětí pochodu smrti z koncentračního tábora Osvětim z roku 1945, dva padlí sovětští vojáci, jeden příslušník jednotek SS a mnozí další.
Manželé Marxovi nechali na podstavec se sochou Krista, která mě nečekaně uvítala při vstupu do této oázy ticha, vytesat modlitbu za zemřelé. Dodatková kamenná tabulka nabízí i její český překlad: „Prosíme tě, Pane Ježíši Kriste, smiluj se nad všemi dušemi těch, kteří zde odpočívají, a uveď je skrze své vítězné vzkříšení do radosti své slávy. Amen.“
Článek vyšel v listopadovém vydání diecézního zpravodaje OKNO.
Autor fotografií: Pavel Siuda
