Odry – Dlouhodobá rekonstrukce Střední pedagogické a zdravotnické školy sv. Anežky České v Odrách je u konce. Po letech od navrácení budovy církvi se vedení školy podařilo školu přeměnit ze zchátralé budovy na moderní budovu pro účely vzdělávání i duchovního růstu. Rozhovor s ředitelkou školy Mgr. Pavlou Hostašovou připravil Ondřej Elbel.

 Dokončili jste rozsáhlou a významnou rekonstrukci školy. V čem spočívala?

 Naši školu postupně rekonstruujeme od jejího znovuotevření v roce 1991. Po letech socialistické správy, se kdysi technicky nadčasově postavené  budovy, vrátily ve značně zuboženém stavu. Přesto jednání o jejich navrácení nebyla jednoduchá.  S velkým vydechnutím nám je však předali pracovníci technického odboru kraje. A doplnili komentář, že jejich oprava si vyžádá řádově minimálně sto miliónu korun a jestli se nám to podaří, bude to zázrak. 

Od roku 2004 rekonstruujeme a budujeme a pod rukama nám roste zázrak. Za ten moc děkujeme. Z původní budovy zůstaly již jen obvodové zdi, bylo třeba vyměnit rozvody – elektřinu, vodu, kanalizace, udělat venkovní i vnitřní sanace, vyměnit všechna okna, dveře, všechny podlahy,  stropy, krovy a střechy. Byl postaven celý nový domov mládeže a vloni přibylo nové podkroví pro další ubytování, kapacita je nyní 96 míst a je naplněna do posledního koutku.  Investovaná částka avizovaných 100 miliónů korun je dávno překročena. Letos tato dlouhá cesta končí a školu zdobí nová okna a nová fasáda, jako třešnička na dortu.  A začíná nová cesta, cesta dobrého hospodáře a každodenní údržby a třeba i nových plánů a snů… 

Za vše, co se podařilo, patří velké poděkování všem pomocníkům, oběma našim otcům biskupům, Mons. Františku Lobkowiczovi i Mons. Martinu Davidovi (také za jejich osobní velké dary, za důvěru a oporu ve všech strastech), všem zapojeným a nadšeným pracovníkům Biskupství ostravsko-opavského – paní Ing. Martě Hruškové, Ing. Mgr. Markétě Zegzulkové, Ing. Pavlovi Reiskému, panu školníkovi Josefu Klézlovi. Také poslancům, panu Josefu Víchovi a panu Ing. Jiřímu Carbolovi, velkému mecenáši školy JUDr. Adamu Rakovskému, technickému rádci a mému tatínkovi Ing. Josefu Ježíkovi a mnoha dalším. Veliké díky za tak veliké dílo.

Je něco, co Vás při tak velké rekonstrukci překvapilo, z čeho máte radost?

Při závěrečné fázi oprav jsme mysleli i na umělecké prvky, na které je naše budova jinak skoupá. Máme radost, že se nám podařilo do štítů vrátit 3 kříže, již téměř zapomenuté symboly korunující naší školu v dobách jejího založení.  

Odkryli jsme základní kámen z roku 1859 s iniciálami zakladatelky školy. Ten byl dlouho skrytý, při obnově církevní školy byl znovu nalezen, ale část svého tajemství si dále uchoval. Až do letošního léta jsme se domnívali, že jde o základní desku, ale nikoliv. Jedná se o poctivý základní kámen – o kámen původně nárožní, s vnitřním biblickým ale i rukou tesaným  poselstvím, aby život školy pokračoval s Bohem. Boční strana kamene, dlouho skrytá,  nese nápis: Mit Gott. A ten znovu spatří světlo světa.

Zahlédl jsem taky krásné vitráže. Mohla byste mi popsat, jak jste je vybírali, kdo je vyráběl a jaké motivy na nich vidíme?

Novou krásnou uměleckou ozdobou se staly vitráže ve školní kapli svaté Anežky – jsou poctou  a poděkováním naší patronce. Vitráže navrhoval pan akademický malíř Marek Trizuljak, jehož dcera je absolventkou naší školy a společné vazby jsou tak velmi silné a osobní. Vitráže jsou celkem tři, jediná konkrétní je věnovaná svaté Anežce, další dvě jsou abstraktní - na okně u obětního stolu je zlato-rudá vitráž odkazující na Eucharistii, prostřední okno, které spojuje a pomyslně objímá krajní okna, ztvárňuje svou modrou barvou plášť Panny Marie a symbolicky objímá a chrání přítomné. 

Opravená škola je zatím prázdná a na studenty čeká. Ti ale oslavili svátek sv. Anežky opravdu symbolicky v nemocnicích. Máte od nich nějaké zprávy?

Ano, to je to podstatné aktuální poselství od nás. Studentky nastoupily do nemocnic, pomáhají v domovech, charitách, hospicích …Kéž ochota, láska a snaha pomoci, které z nich vyzařují, naplňuje i dnešní nemocné pokojem a odvahou. Kéž mají i ony dost síly pro tak náročný úkol. Za jejich obětavou pomoc a vysilující náročnou práci, jako i snahu dále prohlubovat své znalosti v oboru, moc děkujeme. 

Svědectví studentů:

Jsem studentka střední zdravotnické školy, a tak se ani mě nevyhnula pracovní povinnost, věděla jsem však hned sama, že pomůžu. S pomoci jsem začala v půlce října na Covidovém oddělení nemocnice Agel, v Novém Jičíně.

Co mi to dalo a vzalo? Práce v nemocnici mi toho dala a dává hodně. Dozvídám se spoustu nových informací, vzdělávám se a prakticky se zlepšuji. Toto mi velmi pomáhá při studiu. Vše dělám už automaticky, a tím jsem stále lépe připravená na svou sesterskou práci v budoucnu. Pracuji jako ošetřovatelka, občas jako výpomocná sestra. Tato práce v tomto období na tomto oddělení je velmi náročná. Ráno se oblékáme do ochranných obleků a ochranných pomůcek, v nich v některé náročnější dny trávíme i 6hod, poté máme pauzu a následně se opět oblékáme “topíme se ve vlastním potu”. Přesto že je práce za těchto podmínek složitá a těžká, bojujeme a zvládáme to, řekla bych i na jedničku. Spousta z nás si na tento systém již zvykla, a proto to pro nás už není takový boj. Velký obdiv u mě získávají za tuto práci všechny ošetřovatelky a sestry těchto oddělení. Výpomoc v nemocnici a práce na mém oddělení, mě velmi baví a naplňuje. V podstatě si už bez ní nedokážu představit žít, opravdu mě tato práce baví. A těším se, až ji jednou budu moct dělat na plno. Jelikož mívám týdně i několik směn po 12 hodinách, nejsem schopná se plně věnovat škole, nebo plnit docházku na online hodinách. Přestože se nám učitelé snaží vyjít vstříc a respektují naše směny a čas, a za to jim děkuji, je to pro nás studenty a maturanty s pracovní povinností velmi těžké. Někdy mám i pocit, že to nezvládám, přijít pozdě večer unavená z nemocnice a poté plnit úkoly a učit se. Je to velmi náročné. Avšak myslím si, že jsme všichni silní a vše zvládáme! A situace se pomalu lepší. Doufám, že bude jen a jen lépe, a tato nemoc bude postupně ustupovat. A my vše zvládneme, i tu naší maturitní zkoušku.

Nela Hrachovcová, studentka 4. ročníku oboru Zdravotnický asistent

 

Na pomoc do nemocnice jsem se přihlásila ihned, jakmile nám to paní učitelky ze školy nabídly, v téhle těžké době chtěla pomoct sestřičkám i pacientům. Pracuji na ORL oddělení, které je nyní izolační COVID 3 oddělení. Práce je opravdu náročná a těžká, jak psychicky, tak fyzicky. Práce ve „skafandrech“ je asi to nejtěžší, protože si to musíme za 12 hodin několikrát denně sundat a znova obléct. Veškeré výkony jsou díky tomu samozřejmě složitější – ranní úprava, odběry krve, aplikace inzulínu, aplikace Fraxiparinu apod. Podmínky jsou opravdu těžké, ale já si tu práci zamilovala. Dělám 4x týdně 12 hodin, do toho máme práci do školy, ale všichni učitelé nám vychází co nejvíce vstříc díky pracovním povinnostem. Jsem neskutečně moc ráda za tuto zkušenost, za možnost pomoci a za obrovskou praxi do života. Po skončení této těžké doby, jsem se také domluvila s paní vrchní ORL oddělení, že bych ráda docházela i o víkendech během školy. Personál je ochotný, milý a vstřícný. Hlavně si všichni zdravotníci na 100% pomáháme a je skvělé, jak dokážeme být v této době ,,sehraný tým”. SPOLEČNĚ TO ZVLÁDNEME.

Brigit Oprštěná, studentka 4. ročníku oboru Zdravotnický asistent

 

Když nám bylo umožněno pracovat jako dobrovolníci v zařízeních sociálních služeb, neváhal jsem ani chvíli a už jsem volal do zařízení, ve kterém mám i praktickou výuku. Jde o zařízení, které se jmenuje Domov Vítkov. Přesněji jde o domov důchodců, ve kterém jsem (a prohlašuji to hrdě) dobrovolníkem. Personál tohoto zařízení je neskutečně pracovitý, a jsem velice rád, že mě osobně zasvětili do toho, jak takový běžný den (během korona krize) probíhá. Na nabídku stát se dobrovolníkem jsem kývl z jednoho prostého důvodů a ten zní: Myslím si, že se nic nevyrovná zkušenostem, které nasbírám právě v onom zařízení. A mohu zde pomáhat potřebným. 

Daniel Kolesa, student 3. ročníku oboru Sociální činnost

Fotogalerie: Nela Franková/Člověk a Víra

Pin It