„Nevstal-li Kristus, vaše víra nemá cenu… Ale Kristus z mrtvých vstal“ (1 Kor 15,17ab. 20a).

Letošní příprava na slavnost Seslání Ducha svatého probíhala v naší rodině zcela mimořádně. Maminka mé manželky dostala zápal plic a v úterý zemřela. Prožívali jsme přítomnost Boha v našem domě. Jak to kdysi vyjádřil brazilský teolog Leonardo Boff ve své knize Svátosti církve, když asi takto citoval oznámení o úmrtí svého otce: „Bůh navštívil naši rodinu. Dlouho v ní přebýval a hledal, kdo je nejvíce připraven pro jeho království. Nakonec zjistil, že je to náš otec. A tak vám oznamujeme, že Bůh si ho vzal domů.“

 

Bůh není někde daleko a nedává nám svého Ducha jen ad hoc, když něco nevyhnutelně potřebujeme. Nikoli, Bůh je neustál přítomný a neustále nám dává svého Ducha, abychom na život hleděli jeho očima. Tak i nemoc a smrt se nestávají důvodem k nářku a zoufalství, ale vedou k tomu, že se ve své víře můžeme ještě více přimknout k našemu Bohu a svěřit se jeho milující náruči.

I o tomto je tedy působení Ducha. Navenek se to projevilo třeba tím, že pohřební mše svatá byla v bílé barvě, neboť jsme oslavovali Boží milosrdenství, které naší milované umožnilo žít Boží láskou. Zpívali jsme velikonoční písně jako oslavu Ježíšova zmrtvýchvstání, které naší milované skrze křest a svátosti umožnilo žít novým životem a s pevnou nadějí ve vlastní zmrtvýchvstání. Četli jsme text z knihy Písně písní o holubici a krásce (2,8-14), protože jsme vnímali, že naše milovaná je Bohem povolána jít za Ženichem. Zpívali jsme 122. žalm, neboť jsme se radovalivěříme, že i naše milovaná zemřelá se zaradovala – když nám řekli: „Do domu Hospodinova půjdeme“. A v evangeliu jsme slyšeli podobenství o Kupci, který našel velmi vzácnou perlu a dal za ni vše, co měl: vlastní život (Mt 13,44-46)… No řekni, nedává to všechno dohromady důvod zpívat radostné Aleluja i v naší bolestné situaci?

Vím, tento text je velmi osobní a zdánlivě nemá nic společného s dnešní slavností. Ale má. Neboť pouze v Duchu svatém můžeme říkat: „Ježíš je Pán!“ (srov. 1 Kor 12,3b). Pouze v Duchu svatém můžeme i smrt vnímat jako přítelkyni, protože ona nám umožňuje přejít do života, kde spatříme Pána tváří v tvář.

Je skvělé vědět, že Bůh není nikdy daleko, ale učinil si v mém srdci příbytek. Jsem hříšník, Bohem milovaný. I ty! Nikdy na to nezapomeň!

S laskavým svolením autora a žilinské diecéze http://dcza.sk

Překlad: P. Dr. Marcel Puvák

Pin It