„Brána k víře“ (Sk 14,27) je pro nás vždy otevřena.“ (Porta fidei 1)

Co tě spojuje s lidmi ve tvé farnosti? Dobré vztahy? Spolu se modlíte? Děláte zajímavé akce? To všechno je dobré. No nejdůležitější, co nás spojuje, je křest a eucharistie. Křtem jsme se stali údy Kristova těla, církve; eucharistií se toto „členství“ upevňuje a prohlubuje. A svátostí smíření se uzdravuje. Všechno ostatní - malá společenství, akce, setkání... - má svůj kořen, své opodstatnění v těchto svátostech; v té pravdě, že jsme Boží chrám jak jednotlivci, tak místní církev, která je součástí celé církve. Takováto vize nás chrání před závistí, hněvem, pomluvami, protože vnímáme lidi kolem sebe jakožto součást vlastního těla: „Jsem Kristův a lidé okolo mě jsou taky jeho.“

Pokud uvedené hříchy ve tvém životě nebo v životě tvé farnosti jsou, podstata problému je někde v chápání církve jako živého těla, jako Boží stavby, jako Božího lidu... Dnešní slavnost a každá slavnost posvěcení kostela by měla napomoct prohloubení chápání prožívání církve jako společenství vykoupených.

Každý kostel má dvě základní role. Jedna je dána tím, že v něm přebývá Bůh a koná se v něm bohoslužba. Druhá spočívá v tom, že je znamením přítomnosti živé církve na daném místě. Jestli ta první je fakt, na který v podstatě nemáme žádný přímý vliv, tak ta druhá velmi závisí od toho, jak žijeme svou spásu, jak tvoříme viditelné společenství. Ve světě je mnoho kostelů, které mají už jenom historickou a uměleckou hodnotu, nejsou symbolem žádného společenství, dokonce v nich už ani není eucharistie... Jak k tomu došlo? Lidé se zaměřili na sebe a zapomněli na Boha. Říkám to velmi obecně, konkrétní historické okolnosti by mohly být různé, ale někde v pozadí je asi toto: věřících ubývalo a přibývalo nevěřících.

Co charakterizuje živou církev? Pět věcí - modlitba (především mše svatá, ale i modlitební společenství), Písmo svaté a učení církve (nejenom homilie, ale také studium Bible a biblické skupiny), slavení svátostí (zdůrazňuji slovo slavení; přičemž si umím představit i fungování skupin laiků, kteří připravují liturgické slavnosti po obsahové stránce), a nakonec služba projevovaná ve dvou rovinách - služba v církvi (ministrování dospělých, lektoři, úklid kostela, pastorační středisko, vedení modlitebních skupin, biblické skupiny, katecheze... i ty poslední jako služby laiků, ne kněze), a služba společnosti, projevovaná zejména charitou a zájmem o věci veřejné (řeknu takovou myšlenku - do místních zastupitelstev by se měli hrnout především praktikující křesťané; je pro mě záhadou, proč tuto oblast necháváme na těch, kteří Boha nemilují anebo jim je lhostejný).

Čili ne množství akcí, jejich pestrost a zajímavost, ale těch pět věcí rozhoduje o tom, zdali je určitá místní církev živá, zdali kostel v ní plní jen první roli (Boží příbytek a bohoslužba), anebo zda plní i tu druhou roli - být znamením přítomnosti živé církve.

Co můžeme osobně v této věci podniknout? První věc je udržovat zdraví v těle církve - především svátostí smíření. Pak upevňovat svazky, které mezi námi vznikly křtem - zejména přijímáním eucharistie. A od toho se odvíjejí další věci, nastíněny v charakteristice živé církve. Založ skupinku studia Bible. Pozvi pár lidí k sobě a začněte se spolu modlit. Jdi za knězem a řekni mu, že chceš číst čtení při mši svaté anebo být mimořádným rozdavatelem eucharistie (víš, jak by se potěšili mnozí nemocní, kdybys jim každý týden donesl Pána Ježíše?). Zorganizuj místní charitu. Kandiduj ve volbách... Och, tolik je těch úkolů...

Slavnost výročí posvěcení kteréhokoli kostela je připomínkou a děkováním, že v té farnosti kdysi byla tak živá církev, že chtěla mít vnější znak svého života s Bohem. Je časem zpytování svědomí, zda jsme věrní odkazu těchto našich otců, kteří chrám stavěli. Je časem nového rozhodnutí se pro život s Bohem...

Bože, ty si z nás jako z živých kamenů buduješ svůj duchovní chrám; rozmnož ve své církvi působení svého Ducha, aby tvůj věrný lid dorůstal do plnosti, kterou bude mít u tebe v nebi. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

 

S laskavým svolením autora a žilinské diecéze http://dcza.sk

Překlad: P. Dr. Marcel Puvák

Pin It