Narodil se 12. června 1923 ve Skřipově u Opavy. Měl pět sourozenců. Obecnou školu navštěvoval ve Skřipově a pak chodil tři roky do měšťanky v Bílovci. V roce 1938 nastoupil do Serafínské školy v Třebíči. Tam dozrálo jeho povolání k následování svatého Františka. V roce 1940 nastoupil do noviciátu v řeholi Menších bratří kapucínů a pokračoval ve studiu na arcibiskupském gymnáziu v Praze. Válečná léta prožíval převážně v Opočně, kde studoval filozofii a kde také v roce 1945 složil věčné sliby. 20. června 1948, ve věku 25 let byl vysvěcen v Praze na kněze arcibiskupem Beranem.
Odešel do komunity v Olomouci, kde pokračoval ve studiu na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě. 26. dubna 1950 se stal přímým účastníkem akce K, která měla zlikvidovat řeholní život v Československu. P. Jan byl převezen do internačního kláštera Želiv, kde v té době již byla řada kněžských osobností. P. Jan byl posléze povolán do PTP (pracovní technické prapory), které sloužily jako svérázná forma vojenské služby. Na Slovensku pracuje v PTP na stavbách.
V roce 1953 se u něj projevily zdravotní potíže, které jej vysvobodily – byl dočasně propuštěn. Zásluhou sester Sv. Kříže, které se o něj staraly v nemocnici Ostrava Fifejdy, a díky paní Astrid Šulákové dostal „modrou knížku“. Začalo jeho působení v Ostravě. Nebylo pro něj lehké najít zaměstnání, podařilo se ho umístit jako účetního v podniku ostravských kominických služeb.
V roce 1956 přešel jako účetní do nemocnice Ostrava Fifejdy. Protože účetnictví znamenalo kus velké zodpovědnosti, rozhodl se pro studium na ekonomické škole v Olomouci, aby si doplnil kvalifikaci. V době jeho ostravského pobytu se zaměřoval na kontakt s bratřími kapucíny, rozptýlenými po republice, ale věnoval se i jiným skupinám. Tak se dostal také do kontaktu s některými členy Společenství, jež vedl Vladimír Neuwirth.
V roce 1961 byl zatčen a odsouzen na 14 let za „protistátní zločin“ maření státního dozoru nad církví. Z ostravské věznice jej převezli do Valdic, kde tenkrát bylo soustředěno asi 300 kněží a bohoslovců.
Byl zařazen jako brusič – opracovával na pískovcových brusech ověsky na lustry. Díky svým schopnostem a šikovnosti byl schopen pomáhat plnit normu těm, kteří toho schopni nebyli. Využití času po práci záleželo na každém zvlášť. P. Jan uměl celou latinskou mši zpaměti a znal zpaměti také mnohé úryvky z Písma svatého. Denně tak celebroval mši svatou. Na vycházkách se modlil růženec, nebo
se účastnil různých přednášek.
V roce 1963 začal také uplatňovat dar umění a začal tvořit básně. Něco si zapisoval, něco uchovával ve své paměti. Po propuštění z vězení v roce 1967 byl opět přijat do nemocnice Ostrava Fifejdy. Státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti však navzdory uvolňujícím se poměrům nedostal. Až v roce 1968 mohl začít působit v duchovní správě. Byl poslán jako kaplan do Fulneku, kde působil jako farář P. Jan Hipolyt Segeťa, OFMCap. S ním vytvořil P. Jan sehranou dvojici. P. Hipolyt se staral o vnější činnost, P. Jan měl volné ruce k naplnění duchovní služby zvláště řeholním sestrám. Ačkoli musely být zabezpečeny bohoslužby ve fulnecké farnosti i v okolí, které měli na starosti, vykonával mnohou pastorační činnost – dával exercicie, jezdil zpovídat do Choryně, účastnil se tajného přijímání sester do Kongregace milosrdných sester sv. Kříže ... Sestra Bernadetta Růžičková říká: „Často nám, sestrám sv. Kříže, opakoval: ´Vy dospíváte k dokonalosti skrze kříž. Máte-li být přínosem pro naši dobu, je třeba žít hodinu za hodinou toto tajemství´. Můžeme říci, že hořel láskou k Panně Marii, Matce Boží. Nebylo jediného dne, kdy by nás nepovzbudil k lásce k ní. Přál si, abychom žily v jejím Neposkvrněném Srdci.
Jeho přednostní láska patřila Eucharistickému Spasiteli. U svatostánku byl jako doma.“
K jeho pastorační činnosti přibyla skutečnost, že v letech 1974 – 1991 byl provinciálem kapucínů. S velkým úsilím udržoval spojení se všemi řeholními bratřími.
„ Kněz bez hlasu je jako houslista bez houslí.“
Zdá se neuvěřitelné, že P. Jan za rok absolvoval až 20 exercičních kurzů. Nešetřil se, vydával se až do krajnosti. To se odrazilo na jeho zdraví. Nejprve to odnášely hlasivky, pak celý organismus Muž činu a plný aktivity musel pomalu přecházet do stavu vnějšího i vnitřního ztišení. Byl naplněn a nemohl to vyjádřit – to byla jedna z osobních forem jeho kříže. Uměl však vždy přijmout kříž v takové podfobě jako mu ho podal sám Pán. Službu provinciála předal spolubratru Jiřímu Paďourovi. Poslední měsíce svého života strávil na lůžku, tichý pohled upíral na kříž, kde se Ježíš ZCELA vydal do vůle Otcovy... P. Jan Již nemohl koncelebrovat a zůstával ve své cele. 26. září 1997 sloužil u jeho lůžka mši svatou nový provinciál P. Lev Eliáš. P. Jan Evangelista Jiří Vícha byl povolán na věčnost 28. září 1997.
Odpusť
„Lásku neuhasí ani velké vody
a řeky ji nezaplaví...“ (Pís 8,7)
tolik návratů
a tolik rozloučení
tolik blízkosti
a tolik vzdálenosti
tolik usínání
tolik procitnutí
stesk v očích tvých
jenž nezná vyhasnutí
tolik mlčení
přes všechnu krutou vinu
jen perlík srdce rychleji
buší na kovadlinu
Krajina milost
Do ponurosti dnů a zamlklosti oken
napadl sníh tak bílý Bílý sníh
Pojď dechem utkaná neslyšným krokem
na vločkách Skryj se v závějích
a s hejnem koroptví z nich vyplaš cudné ráno
ať cítím jeho dech když okna zasklil mráz
Ať v přízi svatební je čisté ticho stkáno
a v prsten sluneční jejž posíláš
přes růžky beránčí bělostně spících stromů
podivně zasněných vzhůru i do hlíny
Chvěji se pod doteky sněžných tónů
kterými rozkmitáš vteřiny