„… jsme jakoby vůní kadidla, jež Kristus obětuje Bohu“ (2 Kor 2,15a).

Být s Kristem. Nejen tak nějak, ale bytostně propojení. Jako vinný kmen a ratolest. Všechno, co mám, čím žiji, veškeré mé smýšlení, mluvení i jednání plyne z toho, že ve mně žije Ježíš. Taková je pravda o mně. I o tobě.

Jak to vypadá v mém každodenním životě? Starý člověk ve mně nechce přijmout tuto pravdu. Namlouvá mi, že tomu tak není. Vždyť stačí, když se podívám na svůj život. „Copak si myslíš, že Ježíš by dělal / mluvil / myslel jako ty? Podívej se, co všechno ti chodí hlavou. Podívej se, jak se vyhýbáš konání dobra. Podívej se, co všechno sleduješ v televizi, na internetu...“ Starý člověk je mazaná liška, hned odhalí, v čem se nepodobám na Ježíše a vyhodí mi to na oči, aby zpochybnil pravdu, kterou Ježíš v dnešním evangeliu tak jasně ohlašuje – on ve mně, já v něm.

Nesmím se nechat obelhat. Vím totiž, že Ježíš ví, že jsem slabý, že je ve mně starý člověk, který má jiné cíle a cestičky. Jde o to, abych uměl rozlišovat mezi tím, co chce ode mě Ježíš, a co chce ode mě starý člověk. A správně se rozhodnout.

Například dnes ráno. Vím, že potřebuji napsat tento text. Zvoní telefon. Dlouhý rozhovor s člověkem, který si potřebuje popovídat. Skončíme hovor a chci psát, když znovu zvoní telefon. Jiný člověk, který léta trpí nerozhodností. Potřebuje jen popsat svou situaci, už vím, že nakonec se rozhodne sám. Ale taky je to dlouhý rozhovor. Snad už začnu psát. „Pane, co chceš dnes říct těm, kteří to budou číst?“ Místo odpovědi zvoní telefon. Dlouhý pracovní hovor, řešení problémů. Kdy už konečně budu moci psát? No místo psaní ještě kliknu na nejnovější zprávy, to je jedna z mých výrazných slabostí. Konečně však píšu, text se mi docela líbí, ubírá se směrem, nad kterým jsem během týdne vůbec neuvažoval, což vnímám jako Boží usměrnění. A zase zvoní telefon. Nerozhodný člověk mi oznamuje své rozhodnutí. A já si uvědomuji, že v každém tom přerušení konal Bůh. Že Ježíš ve mně chtěl těm lidem naslouchat, že jim chtěl být oporou. Doufám, že jsem se k němu připojil svým pokojem, smyslem pro humor, odlehčením napjaté situace… Ježíš ve mně.

Být ratolestí na vinném kmeni je snadné. Pokud nevymýšlím a nespekuluji. Pokud přijímám jednu chvíli za druhou tak, jak přicházejí, jako dar. Jako dobrodružství s Milovaným. Jistě, málokdy je to vědomé. Ale vím, že to je nastavení mého srdce, které ve mně za ty roky vypěstoval Ježíš.

A víš, co je na tom možná to nejlepší? Že se nemusím bát, že selžu, že něco nerozeznám, že se nesprávně rozhodnu. Ježíš má totiž pro mě stále připravené odpuštění, usmíření, nápravu. Mnohokrát za den využívám (doufám, že nezneužívám) jeho dobrotu a lásku. On ví všechno využít k tomu, aby byl náš vztah pevnější.

„Milovaný, jak je to dobré, že jsi ve mně a já v tobě!“

S laskavým svolením autora a žilinské diecéze http://dcza.sk

Překlad: P. Dr. Marcel Puvák

Pin It