„... jsme jakoby vůní kadidla, jež Kristus obětuje Bohu“ (2 Kor 2,15a).

Tak rád bych si dnes, milý čtenáři, popovídal s tebou o tom, jak se ti dařilo v tomto týdnu vnímat Boží pokyny. O to jsme prosili před týdnem v žalmu: „Ukaž mi své cesty, Hospodine.“ Chtěl bych slyšet o velkých dílech, která Pán vykonal tím, že jeho lidé kráčeli po jeho cestách, vzdorovali zlu a konali dobro... Dnes budeme v tématu pokračovat.

V žalmu této neděle opět zaznívá výzva uposlechnout Božího hlasu, ale je k ní přidáno ještě něco dalšího – požadavek, abychom nezatvrzovali svá srdce (Ž 95). Když se na základě tohoto textu podíváme na svůj uplynulý týden, asi nejeden z nás zkonstatuje, že to s tou poslušností a vnímavostí srdce opravdu nebylo v pořádku. Že jsme byli dokonce spíše lhostejní...

Je to paradox – Bůh nám dal proroka, který je větší než Mojžíš a koná větší skutky než on. Dal nám Ježíše. Mojžíš zemřel, ale Ježíš žije. Nikoli někde daleko v nebi, ale zde s námi, při každém jednom z nás. Dokonce chce přebývat v nás... Máme tedy všechny předpoklady k tomu, abychom uposlechli jeho hlasu a nezatvrzovali svá srdce. Přesto to děláme – neposloucháme a zatvrzujeme. Budiž nám útěchou to, že asi málokdo z nás to dělá vědomě a rád. Spíše jsme tak pohlceni svými pracemi či starostmi, že na Boha, na poslouchání jeho hlasu, na hledání jeho cest prostě zapomínáme.

Je však důležité, abychom se s tímto stavem neuspokojili. Abychom nerezignovali. Znova a znova musíme brát do rukou Písmo svaté a hledat, co nám Bůh chce dnes říct, jak nás chce v našem životě usměrnit, podpořit, pomoct, osvobodit, poučit, napomenout... Znova a znova si potřebujeme kleknout a svěřovat se do Božích rukou. Znova a znova musíme jít ke zpovědi a přijímat Otcovo milosrdenství. Znova a znova potřebujeme jít do chrámu a přijímat do svého života našeho Zachránce Ježíše. Žijme aktivně ve společenství církve...

Jiné cesty není. Akorát nesmíme rezignovat a říct si, že jsme se svým křesťanským životem spokojení. Ďábel by se v tom momentě velmi potěšil. Ale my jsme povoláni dělat radost Bohu, ne ďáblu!

V tomto textu jsem tučně zvýraznil, co je třeba dělat. Prosím tě, neodporuj štěstí! Budeš-li vytrvale a věrně dělat to, co ti zde píši, zakusíš Boží požehnání, naučíš se kráčet po jeho cestách a budeš slyšet Hospodinův hlas, který tě povede.

S laskavým svolením autora a žilinské diecéze http://dcza.sk

Překlad: P. Dr. Marcel Puvák