Dnešní texty vnímam jako slova naděje do každé bolestné situace, v níž se Církev ocitne. Hovoří mi o tom, že Bůh nikdy nenechá svou Církev v rukách těch, kteří by jí mohli nenapravitelně ublížit. Neučinil tak i Židům, když vyměnil Šebnu, správce královského paláce? Na jeho místo dosadil Eliakima, o němž řekl, že bude „otcem obyvatel Jeruzaléma“ (Iz 22, 21).

Do stejné role Ježíš ustanovil Petra jako viditelnou hlavu své Církve. A dodnes sa stará, abychom měli dobré vedení, dobrého vůdce, dobrého Svatého otce.

Zároveň v těchto textech vnímám, jak velmi se Bůh „přizpůsobuje“ člověku. Vždyť by nás mohl vést přímo – hromovým hlasem nebo přímými příkazy v naší mysli. Ale On ví, že po dědičném hříchu nejsme schopni být s Ním v takovémto přímém kontaktu (viz Ex 20, 18–19). Proto se na nás obrací prostřednictvím lidí, které si vybírá pro svou službu – ať už hierarchickou, nebo charismatickou.

Pavlova slova jsou zase výrazem obdivu toho, jak Bůh koná. A žalm je na jedné straně oslavou Boží starostlivosti, na druhé zase neustálým voláním, aby se Bůh nepřestal starat o své dílo.

Tolik inspirací pro náš život s Bohem! Když vidíš v Církvi nějaký „personální“ problém, pros Boha o řešení. Jestli máš obavy, aby se tvoje farnost či diecéze nedostaly na scestí, pros Boha o vedení. Jestli vnímáš rozdělení v rodině, volej k Bohu, aby neopustil dílo svých rukou.

Před tím vším nejdřív Boha oslavuj, že dovedl Církev až do dnešních dnů. Že dal vzniknout farnosti, v níž žiješ, a že se o ni stará dodnes. Že vede dějinami tvoji rodinu a nikdy ji neopustí.

Možná se ti v mysli vynoří otázky: A co nehodní papeži? A co kněží, kteří v naší farnosti nadělali více škody než užitku? A co ty bolesti v rodině, které se vlečou někdy přes celé generace?

Čtu nyní knihu amerického biskupa Roberta Barrona, v níž píše, že se z křesťanství jaksi vytrácí pojem Božího trestu. Ne jako samoúčelný projev Božího hněvu, ale jako nástroj nápravy, formace a výchovy. Když toto vezmeme v úvahu, tak si všimneme – zjednodušeně řečeno –, že po nehodných papežích vždy přišli světci, že po slabším knězi přišel horlivější, že bolesti v rodině jsou vynahrazovány mnohými požehnáními... Jsou to Boží cesty – často nevyzpytatelné, ale můžeme po nich jít s jistotou, že vedou k Bohu. Když se pokusíme jít mimo ně, po vlastních pěšinách a řešeních, můžeme se na nějaký čas cítit dobře, ale zabloudíme...

Postav se dnes před Boha a podívej se, po jakých cestách tě vedl až do dnešního dne. Vyznej a lituj chvíle, kdy jsi upřednostnil vlastní řešení. A pros Boha o vedení – pro konkrétní okolnosti, v nichž žiješ. Uvidíš, že se ti bude žít lehčeji – možná s těžším křížem, ale blíže Bohu.

Pin It