„V něm zapusťte kořeny, na něm postavte základy.“ (Kol 2,7)

Možná jsi zažil u některého ze starčích členů rodiny, že tě najedou ani nepoznal. Otázky typu „Kdo jsi?, Co tady děláš?, Jak jsi se sem dostal?“ jsou v takové situaci nepříjemné a v nepoznaném vzbuzují otázku, co se děje. Po chvíli však přijdeš na to, že nejde o nějaký starý hněv nebo nespokojenost s tebou, ale že jde o obyčejnou stařeckou zapomnětlivost.

Teď si však představ, že se jednou postavíš před Boha (a to se „jednou“ určitě stane). Ani si nechci představit, že bych v té chvíli slyšel: „A ty jsi kdto? Nepoznávám tě. Co tu děláš? Jdi pryč!“ Už jen pomyělení na to vzbudzuje ve mne hrůzu a zpytování svědomí, či jdu skutečně po Božích cestách...

Kdybychom zůstali jen na úrovni lidského poznání a smýšlení, nikdo z nás nemá šanci být v nebi vítaný. Provinili jsme se, a to takovým strašným způsobem (svým hřchem jsme způsobili smrt Ježíše Krista, Božího Syna), že nemůžeme – na základě lidské spravedlnost – čekat žádnou milost. A přece žijeme v naději a důvěře, že Bůh nám jednou řekne: „Pojď, požehnaný a milovaný... Vítej doma!“

Na základě čeho v to můžeme doufat, na čem stojí naše důvěra? Na smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. On je ten, který otvírá dveře nebe a říká Otci: „Tati, podívej, koho ti vedu na večeři!“

Víš, proč je to tak? Svatý Pavel v Listě Římanům píše: „Kde se rozmnožil hřích, tam se rozhojnila ještě větší milost“ (5, 20b). Bůh zaútočil na zlo hříchu záplavou své lásky, své starostlivosti o každého člověka. Také o tebe. A Bůh je vítěz, velikost a moc jeho milosti ani nemá smysl porovnávat s nicotou hříchu.

K tomu je jen jedno „jestli“: jesti milost přijmeš.

Všimni si, že už Jeremiáš v Starém zákoně věděl, že může Bohu důvěřovat, a podle toho se na něho obracel: „Ale Hospodin je se mnou jako přesilný bohatýr,... Vždyť tobě jsem předložil svůj spor.“ (Jer 20, 11. 12). O co více můžeš mít takovou důvěru ty, který jsi už vykoupený Ježišovou krví! Jestli se Bůh smiloval nad námi, když jsme byli ješte jeho nepřáteli, o co více nás přijme a očistí, když jsme se s ním smířili, když jsme se ve křtu stali jeho milovanými detmi!

Vím, možná tvůj vlastní život tě obviňuje a nasmlouvá ti, že jsi nehodný. Jsi! Jsi nehodný zrovanta jako já. Ale pro Boha to není překážka – jestli chceš být s ním a pro něj a jestli se tato tvá touha projevuje pokáním a láskou k lidem. Tehdy přijímáš milost za milostí a můžeš žít v pevné naději, že Otec tě přivítá s otevřenou náručí. Pri něm bude stát Ježíš a bude se na tebe usmívat jako na nejlepšího přítele. On tě pozná a nezapře...

S laskavým svolením autora a žilinské diecéze http://dcza.sk

Překlad: Pavel Siuda

Pin It