„V něm zapusťte kořeny, na něm postavte základy.“ (Kol 2,7)

Co to znamená, že jsem Božím vlastnictvím? Určitě ne to, že mě Bůh používá jako nějaký stroj ke splnění svých záměrů. Ani ne to, že jsem bezmocný prášek, unášen rozmary Boha nesmírným vesmírem. Písmo mluví o něčem úplně jiném – když se dobrovolně, rozhodnutím svobodné vůle podřídím Bohu, stanu se „nádhernou korunou v Hospodinově ruce“ (Iz 62,3a), budu chráněn „jako zřítelnice oka“ (5 Mojž 32,10d). Dostane se mi všestranné starostlivosti, „abych nenarazil o kámen svou nohou“ (Ž 91,12).

Kdy se rozhoduji podřídit se Bohu? V podstatě to dělám přijetím křtu. Uzavírám s Bohem smlouvu, že nebudu mít jiné bohy kromě Hospodina, a že on se bude o mě starat. Jelikož jsme ale byli většinou pokřtěni jako děti a toto rozhodnutí za nás učinili naši rodiče a kmotři, je nevyhnutelné, aby jednou nastala chvíle našeho osobního rozhodnutí: „Chci být vlastnictvím Boha, neboť jsem poznal a uvěřil, že mě miluje, že je jediný, kdo mi může dát věčný život v radosti.“ Takovéto rozhodnutí – ať už vyřčeno takhle jasně, anebo vyjádřeno postupnou změnou života – jednoznačně nasměruje můj život k Božím věcem.

A jen takto rozhodnutý člověk může uskutečňovat v každé situaci slova 100. žalmu, který dnes zpíváme při liturgii – plesat na chválu Hospodinu, s radostí mu sloužit, s jásotem vstupovat před Boží tvář. Protože ví, že Boží dobrota k němu je neměnná, přestože vnější okolnosti možná právě způsobují utrpení, bolest, dokonce i když selhává ve své věrnosti smlouvě.

Takovýto postoj je postojem víry. Podívej se dnes na apoštoly – Ježíš je poslal dělat nemožné věci: „Uzdravujte nemocné, probouzejte k životu mrtvé, očišťujte malomocné, vyhánějte zlé duchy.“ (Mt 10,8) Nic z toho není v lidských silách. A oni přece šli a dělali to. Proč? Protože věděli a pevně věřili, že jsou Božím vlastnictvím a Bůh je s nimi, že Bůh skrze ně jedná.

Pokud ses odevzdal Bohu, pokud ses svým rozhodnutím stal jeho vlastnictvím, Bůh tě použije k velkým věcem. Možná dnes bez reptání umyješ nádobí. A možná navštívíš nemocného souseda a pomodlíš se za jeho uzdravení. Možná půjdeš za svým farářem a povzbudíš ho, aby kázal ze srdce a nečetl kázání stažená z internetu. Možná dostaneš sílu k tomu jít za svým šéfem a zastat se kolegy, který dře jako mezek a má nižší plat než ty... A možná půjdeš na modlitbu chval a konečně zvedneš ruce a budeš z celého srdce zpívat Hospodinu (třebaže falešně).

Je tolik možností, jak plesat na chválu Hospodinu. Která je ti nejbližší? Využívej ji a pozoruj, jak roste tvá radost v Hospodinu, jak se stáváš světlem pro lidi kolem sebe... A to vše proto, že jsi Božím vlastnictvím!

S laskavým svolením autora a žilinské diecéze http://dcza.sk

Překlad: P. Dr. Marcel Puvák