„Buďte vždycky na cestě s ctností poutníka: a tou je radost.“ (Sv. otec František)

 Dnes mě zaujalo druhé čtení z Listu apoštola Jakuba. O víře a skutcích. A vybavila se mi spojitost s výzvou Svatého otce Františka, aby každá farnost v Evropě přijala jednu uprchlickou rodinu.

 Doufám, že se ta spojitost vybavila i tobě. Ne, prosím, nehledej výmluvy, ale raději přemýšlej nad tím, co můžeš v této situaci udělat. A udělej to!

 Mé myšlenky a modlitby se však ubíraly dál a objevil se mi v srdci obraz mého oblíbeného tématu – evangelizace. Nikdo z nás by se určitě nevybral někam do Sýrie či Iráku, aby tam konal skutky lásky a zvěstoval evangelium. Pán Bůh o tom ví, a tak poslal ty lidi k nám. Rozumíš? Bůh dává „křesťanské“ Evropě šanci skutečně žít své křesťanství. Nejprve projevit lásku konkrétními skutky a pak zvěstovat Ježíše Krista. Bez námahy cestování do dalekého světa či riskování života v nepřátelském prostředí. To Bůh posílá lidi před naše dveře, abychom jim ohlásili radostnou zvěst Ježíše Krista – nejdříve skutky a svědectvím lásky.

 

Někteří se bojí islamizace Evropy. Tento strach je však nedůvěrou v sílu křesťanské víry a lásky. Vždyť jak může někdo zůstat nevěřící, nemilovat Boha, když jej věřící lidé zahrnou skutky tělesného a potom i duchovního milosrdenství? Když uvidí křesťanství v praxi?

 Ejhle, tady je kámen úrazu: Jak vypadá tvé, naše křesťanství v praxi? Pomáháš lidem kolem sebe, kteří jsou chudší? Přičemž ta chudoba může mít různé podoby – alkoholismus, rozvod, nemanželské soužití, nezaměstnanost, nemoc, samota, gamblerství… Doplň také jinou formu chudoby, kterou vidíš kolem sebe…

 Jak vypadá křesťanství v našich farnostech? Pokud by některá rodina ve tvé farnosti přijala do svého domu uprchlíky ze Sýrie či Iráku a byli by to navíc muslimové, neukamenovali by tu rodinu? Možná ne kameny, ale jazyky… A umím si představit, že by často museli zasklívat okna…

 Naše farnosti (doufám, že ne všechny) jsou nemocné. Jsme uzavřeni do sebe, vidíme jen (pokud vůbec) nejbližší rodinu a každý mimo ní se stává leda objektem našich pomluv (Svatý otec nedávno k tomu řekl, že to je terorismus!) Přestože rádi používáme označení farní společenství, nejsme jim.

 Ale tato kritická slova neznamenají postoj rezignace, ani se nemají stát výčitkou. Naopak, ať jsou výzvou změnit to! Uprchlíci nám to připomínají. Bůh je posílá, aby nás probudil z letargie a lhostejnosti k bídě, kterou máme doma! Možná nebudeme s to přijmout ani jednu rodinu uprchlíků do své farnosti, ale můžeme změnit naše vztahy, vynést své křesťanství z kostela do ulic. (Co kdyby každá farnost uspořádala úklid obce jako odpověď na encykliku Laudato si?) Co kdyby se svolaly „farní synody“ a mluvily by o tom, jak změnit farnost na farní společenství? A přitom by mohly probrat i otázku, jak se postarat o jednu (!) rodinu uprchlíků – kdo by byl ochoten přijmout je domů, jak by jim celá farnost zajišťovala stravu, jak by jim možná někdo poskytl práci, jak by je někdo naučil jazyk a naše zvyklosti, kdo by zorganizoval setkání celé farnosti, kde by se ta rodina představila a pověděla by svůj příběh, kdo by si vzal na starost modlitbu za tuto rodinu s perspektivou hlásání evangelia…

 Která rodina ve tvé farnosti, mezi tvými sousedy je nejchudší? Co jsi ochoten pro ni v nejbližších dnech udělat? Koho pozveš ke spolupráci? S kým se budeš za ni modlit? Jsi ochoten přinést jim kromě hmotné pomoci i radostnou zvěst o vykoupení, o Božím milosrdenství a osvobození od hříchů?

 Těšíš se na Svatý rok milosrdenství? Jak ale půjdeme prosit o milosrdenství, dokud ho nejprve neprokážeme?

 S laskavým svolením autora a žilinské diecéze http://dcza.sk

 Překlad: P. Dr. Marcel Puvák

 

 

 

Pin It