„Brána k víře“ (Sk 14,27) je pro nás vždy otevřena.“ (Porta fidei 1)

Dnešní texty jsou důkazem toho, že Bůh má opravdu úkol a poslání pro každého člověka. Nikdo není na světě náhodou. Ani pohan Kýros. Dostal velkou úlohu - umožnit naplnění proroctví o návratu Izraelitů z babylónského zajetí. Zřejmě ani netušil, na jakém úžasném díle má podíl.

Podobně římský císař. Neměl potuchy, že sám Boží Syn bude dbát o pořádek v jeho říši. A farizeové? I je Bůh povolal, aby hledali pravdu. Udělali však chybu - na rozdíl od Kýra byli tak soustředěni na pravdu, že nepoznali Pravdu.

A co ty? Víš, že máš účast na nesmírně velkém vesmírném příběhu boje mezi dobrem a zlem? Že každý dobrý skutek, každé potěšující a povzbuzující slovo, všechno, co děláš s dobrým úmyslem (i když to někdy nedopadne podle tvých představ), napomáhá konečnému vítězství dobra? Ale i všechno zlé, čeho se dopustíš, to vítězství jakoby oddaluje? Ne, tvé zlé skutky či myšlenky anebo slova nepřispívají k vítězství zla, protože ono je už poraženo smrtí a zmrtvýchvstáním Ježíše Krista, ale mohou způsobit, že ty sám se jednou definitivně zařadíš na stranu zla, na stranu poražených. Není však lepší být na straně vítěze?

Možná pochybuješ o tom, že jsi důležitý, jedinečný a nenahraditelný člověk. Jak mi to kdysi napsal spolužák z gymnázia: „Koho by už jen zajímal můj život, všední a jednotvárný?“ No, chci ti říct, že mě. A určitě Boha. Na mě kontakt nemáš, ale máš přímé spojení na Boha - modlitbu. Zkus mu říct o tom, cos dělal včera či dnes. Boha zajímají jednoduché, každodenní věci - vždyť bez nich by se neděly ani ti ty velké, mimořádné a výjimečné. Ačkoli může být veliký rozdíl mezi tím, co pokládáme za velké a výjimečné my, a co za takové pokládá Bůh.

Už jsem se tady kdysi zmiňoval o modlitbě jedné řeholnice: „Bože, dej, abych žila až do smrti.“ My zde nejsme od toho, abychom čekali na smrt (třebaže se na ni denně připravujeme), ale abychom do posledního dechu aktivně konali Boží dílo. Přičemž slovo aktivně neznamená jen nějakou práci či činnost, ale i pokojné přijímání utrpení, snášení neúspěchů, možná smíření se s nemohoucíma nohama či celým tělem... Čili jde o to, abychom skutečně žili až do smrti - vědomě a ochotně přijímali Boží cestu. Před očima mám přitom svou maminku, která léta nebyla v neděli na mši svaté - nemohla chodit. Když tento svůj kříž přijala, když uvěřila, že ji Bůh nechce mít v kostele, ale doma u rádia, přestala nad sebou naříkat a byla v klidu.

Tento týden, kromě práce v zaměstnání, na mě čeká rytí zahrady včetně svozu hnoje, úklid sporáku v kuchyni, vaření brambor pro slepice, poslední sečení trávy, topení v kotlu na tuhé palivo (i s vysypáním popela)... Chci to dělat pro Boha. Pro vítězství jeho království. Už ráno si vzbuzuji tento úmysl a pokud se podaří, tak si ho přes den obnovím. Nedělám nic zvláštního. Můj život je navenek všední a jednotvárný. Ale mám podíl na Ježíšově vítězství nad zlem!

Prosím tě, měj tento podíl i ty!

Jo, a ještě mě napadlo - pomodli se „Odpočinutí věčné“ za Kýra, za římské císaře i za farizeje, jejich učedníky a herodovce z dnešního evangelia. I tím přispěješ k definitivnímu příchodu Božího království.

Všemohoucí Bože, od tebe máme všechno dobré a v tvých rukou je celý náš život;

dej, ať chceme vždycky to, co chceš ty, a ať ti sloužíme s upřímným srdcem.

Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

 

S laskavým svolením autora a žilinské diecéze http://dcza.sk

Překlad: P. Dr. Marcel Puvák

Pin It