„Brána k víře“ (Sk 14,27) je pro nás vždy otevřena.“ (Porta fidei 1)
Když jsem pročítal životopis tohoto světce, zaujalo mě, jak velmi se liší od životopisů jiných velkých lidí, které však nevyzdvihuje církev, ale svět. Václav byl králem, ale zajímal se o chudé a bídné. Ne tím, že přispíval na nějaká charitativní díla (i když to možná taky), ale sám takové lidi navštěvoval a poskytoval jim pomoc - třeba jim nosil dříví na topení.
Oslovilo mě, že vlastnoručně pěstoval obilí a vinnou révu, aby z nich připravoval chléb a víno ke slavení liturgie. Do chrámu chodil bosý... Mučednická smrt je v jistém smyslu přirozeným důsledkem takového života - vždyť každý, kdo miluje Boha a projevuje to svými skutky, stává se nepřítelem všech, kteří Boha nechtějí jako normu svého života.
Ještě něčím jiným se odlišují velikáni světa od velikánů církve - zatímco ti první jsou zmiňováni téměř výhradně jako veliké postavy dějin, politiky, válek..., ti druzí podle slov dnešní vstupní antifony naplňují „mnohé věky“. I naše české dějiny jsou toho důkazem. Takový Karel IV. byl jistě velkým panovníkem, udělal obrovský kus práce na povznesení národa a naší státnosti, zaplňuje učebnice dějin; ale je to Václav, svatý Václav, který je našim patronem, který - dá se říct - i dnes naplňuje naše srdce, „naplnil mnohé věky“.
Čím to je? Odpověď pro sebe a možná i pro tebe nacházím v dnešním prvním čtení z Knihy moudrosti. Svatý Václav šel po cestě, kterou Písmo popisuje takto: „Neboť její začátek je zcela upřímná touha poučit se, chtít se poučit je láska k ní, láska k ní je zachovávat její přikázání, dbát o přikázání je zajistit si nesmrtelnost, nesmrtelnost pak dává místo u Boha. A tak touha po moudrosti přivádí ke kralování“ (Moud 6,17-20). Velikány světa můžeme obdivovat, ale málokdy následovat, zvláště nemáme-li patřičné postavení či moc. Velikány církve nejenom obdivujeme, ale také vnímáme jako příklady hodné následování. Nikdy nezaložím univerzitu, ale mohu pomoct chudému na naši ulici. Nikdy nebudu prezidentem, ale mohu být každý den spojen se svým Bohem v eucharistii a tak být králem celého světa. Nikdy nebudu milionářem, ale mohu rozmnožovat poklad svého srdce například skutky nenápadného pokání... Jestliže půjdu po cestě moudrosti.
Na této cestě mě fascinuje to, že ačkoli putování po ní je pro každého jiné, ve svých principech je v cíli pro každého stejné. Začíná upřímnou touhou po poznání, po pravdě, a končí společenstvím s Bohem. Kde jsi na této cestě?
Když jsi na tuto otázku odpověděl, podívej se kolem sebe, zda jsi pro někoho příkladem. (Jelikož to, co píši, i dělám, hned se ve mně ozývá falešná pokora: „No počkej, ty, hříšníku, máš být pro někoho příkladem? Nemožné, vždyť máš dost starostí se sebou.“) Ano, podívej se, zda jsi příkladem. K tomu jsme totiž povoláni všichni, kteří toužíme po moudrosti. Po Boží moudrosti. Když na tuto cestu vykročíš, zároveň se stáváš příkladem pro všechny kolem sebe, kteří po této cestě zatím nejdou. Přitom nezapomeň, že i ty potřebuješ mít před očima takovýto příklad. Možná tvého dávného učitele, možná kněze, který je teď ve vaší farnosti, možná Svatého otce... A možná svatého Václava.
Prahni po moudrosti, miluj ji, poslouchej její přikázání, chtěj být nesmrtelný... a uvidíš Boha.
Všemohoucí, věčný Bože, dej, ať po vzoru svatého mučedníka Václava žijeme moudře a spravedlivě,
ať statečně usilujeme o to, co slouží k nastolení tvého pokoje, a přemáháme zlo dobrem.
Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
S laskavým svolením autora a žilinské diecéze http://dcza.sk
Překlad: P. Dr. Marcel Puvák
