„Brána k víře“ (Sk 14,27) je pro nás vždy otevřena.“ (Porta fidei 1)

„Ošklivá moucha, jak jé dotěrná!“ Takováto slova nedávno vyletěla z úst mé tchyně. Usmál jsem se a pokoušel jsem se jí vysvětlit, k čemu Pán Bůh stvořil mouchy: „Ale, babi, taková hezká muška! Dělá si jen svou povinnost - učí nás trpělivosti. A kromě toho, co by jedli ptáčci, kdyby nebylo much?“

Mouchy jsou takovým malinkým křížkem v našem životě. Ale důležitým - přes malé kříže nás dobrý Bůh učí zvládat větší, až po ty největší. Až po Ježíšův kříž.

„Copak my, slabí lidé, máme nést Ježíšův kříž?“ V podstatě ano. Každé ráno se dívám na obraz Ježíše, ležícího pod křížem. Sklání se k němu nějaký člověk. Zpočátku jsem ho vnímal jako Šimona z Kyrény. Až mě jednou napadlo: „Tím člověkem jsem já.“ A začal dialog s Pánem. „Vidíš, jak trpím, jak bezvládně ležím? Co kdybys mi pomohl s křížem?“ - „Já, Pane?“ „Ty.“ Zaskočilo mě to. Přišla mi na mysl všechna zdůvodnění, proč právě já ne - jsem hříšný, slabý, každou chvíli selhávám, má láska je slabounká... „Ty. Po tobě chci, abys mi nechal stále otevřené srdce, ve kterém si mohu odpočinout při nesení kříže. A dokud budu spočívat, nes ho chvíli ty. Neboj se, ne celý. Jen kousíček. Mám po celém světě mnoho lidí, kteří takto každý den nesou kousek mého kříže. Nejsou to lidé bez chyby. Ale milují...“

Může se nám zdát zvláštní, že Ježíš také dnes trpí, nese kříž. Věříme-li však, že církev je jeho tajemným, mystickým tělem, víme také, že opravdu trpí. Vnějším pronásledováním, vnitřními selháními... Pokud to první mě vedlo „jen“ k modlitbě za pronásledované, to druhé mě často vedlo k posuzování a hněvu. Avšak po zážitku s obrazem Ježíše ležícího pod křížem se tyto mé postoje pomalu mění. Mnohem více vnímám, že to Ježíš trpí, když je jeho církev ohrožována zevnitř i zvenčí. A učím se u zpráv o takových událostech projevovat Ježíšovi lásku. „Můj milý, jsem zde při tobě. Trpíš se svými pronásledovanými dětmi, trápíš se kvůli jejich selháním. Spočiň v mém srdci. Odpočiň si v mé lásce, slabounké jako vánek...“ (Původně jsem měl napsané „bídné lásce“. Ale hned se mi ozvalo nitro: „Jak můžeš lásku Ducha svatého nazvat bídnou? Vždyť to není tvá lidská láska, ale má božská, kterou mi projevuješ.“)

A tak procházím životem pod křížem. Kříž je povýšen, vyvýšen v mém srdci. Proto se raduji z dnešní slavnosti, neboť je vnějším znakem toho, co by měl asi prožívat každý, kdo miluje Ježíše - ochotně a s radostí přijímat kříž, protože tím Ježíšovi projevuji lásku a mám podíl na vykoupení světa.

Jsem hříšník. Vykoupený hříšník. Svými hříchy jsem přibil Ježíše na kříž. On mi je odpustil a každý den odpouští, a dělá se mnou totéž, co jsem udělal já s ním - přibíjí mě na svůj kříž. Jaká láska Boha, který chce, aby vykoupený člověk šel po jeho cestě! Jaká je to láska ke mně, který se často z toho kříže chci utrhnout, který často odmítám trpět a dokonce zapomínám na Ježíše a chci jít po vlastní cestě! Ale jiné cesty není. Jen Ježíšův kříž.

Bože, tys chtěl, aby všichni lidé byli spaseni křížem tvého Syna;

dej, ať pochopíme, že jeho smrt na kříži je vítězstvím nad smrtí,

a doveď i nás do slávy vzkříšení.

Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

 

S laskavým svolením autora a žilinské diecéze http://dcza.sk

Překlad: P. Dr. Marcel Puvák

Pin It