„Brána k víře“ (Sk 14,27) je pro nás vždy otevřena.“ (Porta fidei 1)
Kdykoli v Písmu svatém narazím na slovo „blažený“, na jedné straně prožívám radost z toho, že i já jsem blažený; toto slovo mi vyvolává úsměv nejenom v srdci, ale i na rtech. Ovšem na druhou stranu mě zarmucuje, jak málo je vidět takovouto blaženost na lidech, které potkávám v kostele.
Všimni si toho třeba v neděli – postav se před kostel, když z něho lidé vycházejí po mši svaté, a sleduj výraz jejich tváře. Je na nich vidět responsorium této neděle: „Blaze národu, který si Hospodin vyvolil za svůj majetek“ (Ž 33,12b)? Co se děje, že mnozí křesťané jsou i po mši svaté, tedy po osobním setkání se svým milujícím Bohem, tak vážní, bez radosti, smutní?
Vidím dva základní důvody. Jedním je výchova – z pokolení na pokolení se předává jakási vážnost, neradostné křesťanství, poznačené povinnostmi a břemeny. A druhým je neprožívání osobního vztahu s Bohem. Pro mnohé křesťany je Bůh někdo vzdálený, soudce, policajt, ale ne milující otec. Možná jim nikdo neřekl, nikdo jim nedal svědectví, jak se dá radostně žít s Bohem. S Bohem, který nás už zachránil, vykoupil. Tady mě napadá myšlenka z přednášky P. Raniera Cantalamessy na exerciciích pro kněze na Spišské Kapitule. Řekl, že se rozvíjí nový pohled na církevní dějiny. Není zaměřen na papeže, koncily či velké události, ale na to, jaká byla kvalita náboženského života v nějaké oblasti, v konkrétní farnosti. P. Raniero říká, že se zkoumají poznámky k přípravě kázání, které nechal jistý kněz v archivu, a z nich je vidět, jaká představa o Bohu byla nabízena lidem. Výsledky zejména z posledních staletí mluví o tom, že lidé jakoby byli udržováni ve Starém zákoně, veškerá kázání byla o povinnostech, s vyhrůžkou trestu. Ale – konstatuje o. Raniero – křesťanství nezačíná tím, že přikazuje, co máme dělat, abychom byli spasení, ale říká, co Bůh učinil, aby nás spasil…
Zkus proto alespoň trochu změnit, napravit smutné křesťanství lidí, se kterými žiješ (je-li takové). Samozřejmě, můžeš to udělat jen tehdy, pokud ty sám prožíváš radostný vztah s Bohem. Když ne, vrať se k často zmiňovanému prvnímu číslu Aktivizačníku a udělej, co se tam píše.
Pokud jsi kněz, vyzkoušej pro nejbližší kázání najít radostný motiv v liturgických textech a celým svým srdcem řekni lidem, že Bůh je miluje. Projev radost ze slavení mše svaté (ne proto, že ji cítíš, ale proto, že věříš). A když za tebou někdo přijde, dej mu najevo, že je pro tebe v danou chvíli tím nejdůležitějším člověkem na světě, projev mu lásku jako Ježíšovi…
Pokud jsi laik, udělej totéž, ale tobě vlastním způsobem. Nesvolávej večer rodinu slovy: „Pojďte se modlit“, ale: „Pojďte, je tedy Pán Ježíš, popovídejme si s ním.“ Nechoď v neděli s dětmi „do kostela“ nebo „na mši svatou“, ale jděte spolu na „setkání s milovaným a milujícím Bohem“.
Chápeš, o co jde? O blaženost, kterou můžeš prožívat na každém kroku svého života bez ohledu na to, jak velký a těžký kříž právě neseš. Ale to, že jsi blažený, můžeš začít prožívat až tehdy, když uvěříš, že jsi milován, a že tě Bůh na každém kroku pevně drží ve svém náručí. Pochopitelně, okolnosti, které právě prožíváš, nebo ďábel, ale i tvé vlastní myšlenky tě mohou ubezpečovat, že to tak není, že si musíš poradit vlastními silami, že pokud si nepomůžeš sám, nikdo ti nepomůže. Ale to je lež!!! Lež, která přímo odporuje tomu, čemu nás učil Ježíš! Můj Bůh je vždycky se mnou. I když to necítím, i když se tak necítím. A protože je se mnou, vždycky mohu ohlašovat, že jsem s Bohem blažený. Ne pro nějaké své zásluhy, ale proto, že ON mě miluje. Miluje mě jako první, já mám na jeho lásku jen odpovědět.
Řekni dnes Bohu: „Miluji tě!“ Opakuj to tisíckrát. Vnímej, jak ti bije srdce, a říkej to Bohu s každým jeho úderem: „Miluji tě!“ Boha nikdy neomrzí poslouchat tvé vyznání lásky. A nikdy jej neomrzí pokračovat v dialogu lásky. Jenom věř, že on ho začal jako první; že ne tvoje úsilí, ale jeho láska tě činí blaženým… Věř!
Modlitba na čtyřicátý čtvrtý týden Roku víry:
Pane Bože, věřím, že tys mě miloval jako první (1 Jn 4,19). Že jsi mě miloval už tehdy, když jsem byl pro své hříchy ještě mrtvý (Ef 2,5). Před stvořením světa sis mě vyvolil (Ef 1,4), abych ti právě dnes vyznával a projevoval lásku tím, že miluji bratry (1 Jn 4,20). Poslal jsi svého Syna, abych nezahynul, ale abych v něm už nyní měl věčný život (Jn 3,16). Byl jsem ztracený, ale tvůj Syn mě hledal jako ztracenou ovci a přivedl mě k tobě (Mt 18,12-14). Vytrvale si bušil na dveře mého srdce a s radostí jsi vešel, když jsem ti modlitbou a vírou otevřel (Zjv 3,20; Jn 14,23). A každý den mi dáváš svého Ducha, abych chodil po tvých cestách, všude prokazoval dobrodiní, a tak dosahuješ, že tě lidé chválí (Lk 11,13; Mt 5,16). Otče, jsem blažený, protože jsem tvůj (Ž 33,12b). Toto věřím, toto vyznávám, i kdyby mi celý svět říkal něco jiného. Amen!
Máš někoho velmi rád? Dej mu přečíst tento Aktivizačník a popovídejte si o tom, co se zde píše.
S laskavým svolením autora a žilinské diecéze http://dcza.sk
Překlad: P. Dr. Marcel Puvák