V měsíci březnu si v diecézi připomeňme dvě osobnosti víry, které nás mohou inspirovat k prosbě o hojná a svatá povolání ke kněžství. Je to bohoslovec Vladislav Hrabec a P. Pavel Jiřík. Oběma Bůh daroval povolání a také oba v mládí povolal k sobě…

Hlína den co den a krumpáč, lopata,
však přece spokojen, třebaže od bláta
Tento verš si do zápisníku u Nesiderského jezera poznamenal dne 29. listopadu 1944 bohoslovec Vladislav Hrabec, který vyrůstal v Opavě a nedalekých Kylešovicích. Byl jedním z mnoha tisíců Čechů totálně nasazených v Říši na práci, přesto však výjimečný každodenním nesením svého kříže až do konce.
Narodil se 27. října 1920 jako druhé dítě v rodině kominického mistra Andělína Hrabce.
Od mládí byl veselé a upřímné povahy a měl dar slova, proto byl oblíbený v kolektivu. Miloval poezii, literaturu a divadlo. Některé své básnické pokusy podepisoval jako Pavel Beznož, „aby se s vlastní sebeironií odlišil od oficiálně slavného slezského barda“ Petra Bezruče.

Mnichov 1938 znamenal velký mezník v jeho životě – odchod z Opavy, odloučení od starých přátel a sblížení s Vladimírem Neuwirthem. U silně vlastenecky a nábožensky založeného studenta nenápadně dozrávalo povolání ke kněžství, kterému dal nakonec radikálně přednost před svou životní láskou – divadlu, kam již nikdy nevkročil. S horlivostí se vrhnul do studia teologie, ale nebylo mu dáno je dokončit. Na prahu zimy 1942 se skupinou bohoslovců odjíždí do Vídně k totálnímu nasazení s nadějí a slovy Žalmu 23 (22) v srdci: „… nebudu se bát zlého, vždyť ty jsi se mnou…“. Pokorně a vděčně přijímá svůj nelehký osud v továrně i „lágru“. Ve volných chvilkách čte Schillera, Tolstého, studuje Písmo svaté, zdokonaluje se v řečtině a němčině. Hodně si dopisuje s rodinou, přáteli, ale i s bývalými pedagogy (Dr. Šuránkem a Dr. Habáněm). Ve Vídni se seznamuje s jocismem, který ho uchvátí, a Vladislav se jej vzápětí snaží aplikovat ve svém okolí – se svými spolupracovníky dělníky hovoří o Bohu a evangeliu, některé vyučuje. Příteli Neuwirthowi v té době píše: „Přemýšlím stále a hodně o metodách šíření Božího království, tj. nových, které musí být však úspěšnější než veteš dneška … Cítím už v sobě zase ten apel k obnově společnosti – té naší nastupující, když s tou starou to tak špatně dopadlo.“ Postupně se oprošťuje od faustovské žízně po poznání a zaměřuje se na kříž. Tajemství kříže a smysl bolesti se stává ústředním tématem jeho úvah a meditací, křížem je přímo fascinován. V únoru 1944 Neuwirthovi píše: „… že bolest rodí velké věci, o tom netřeba debatovat. Bez ní by nebylo Joba, P. Marie Sedmibolestné, co by bez ní byl Pavel, konečně bez ní by nebylo ani Kalvárie. Jde o to, abychom my překonali bolest, ne ona nás.“

Jednoho dne přichází bohoslovcům příkaz k odchodu kopat zákopy, cíl: Nesiderské jezero. Kopání zákopů v mraze až do úmoru, špatná strava, bídné ubytování, zato dostatek nadávek, ponižování… Platí zde nepsané heslo: pracuj, nebo zemři, v Hrabcově poznámkách popsáno jako Jdi, nebo pojdi. V sešitě pod názvem Zápisky neznámého zákopového dělníka, jednoho z tisíců a tisíců zaznamenává střípky svých pocitů, vnitřních bojů, postřehy z rozjímání nad úryvky Písma svatého a později i koncepty dopisů. Hodně se modlí – 9. prosince si na toto téma poznamenal: „Jakmile ustávám v meditaci a oraci, upadám ve vulgární skutečnost.“ Padá a zase vstává. Když už se v únoru 1945 zdá, že se blíží konec zákopnických elegií, onemocní zápalem plic. Leží, horečkou zmítaný, v mokrých montérkách na holé zemi v boudě. S pomocí bohoslovce Antonína Mlčáka, který pracuje i za něho a obětavě o něho pečuje, se dostává z nejhoršího. Na příkaz dozorců je však při ústupu před frontou zesláblý Hrabec ponechán na místě svému osudu. Následující týdny Hrabcova života známe jen v hrubých rysech. Rovněž on se vydal na cestu. Vysílen však brzy nemohl dále a málem by zůstal ležet v příkopě, kdyby ho nějaké auto nevzalo do Vídně do nemocnice. Zde pak nasbíral trochu sil a oklikou přes České Budějovice se po několika týdnech vlakem dostal s vážně podlomeným zdravím do Ostravy. Jeho návrat domů vylíčila sestra Olga takto: „… to byla troska, to byla z hrobu mumie…. Vypadal… tak strašně, tam stála nějaká troska, opřená o zeď, …. Nebyla jsem schopna vůbec řeči, a to jsem ho jenom půl roku neviděla … Víte, to byl šok, já jsem vůbec nevěděla, co mám dělat… já jsem pouze křičela: mami, mami, rychle sem, je tu Vláďa. Maminka přišla, měla v ruce něco, co sundala ze sporáku… a ona, když ho viděla, pustila ten hrnec plný, víte, čehosi a začala hrozně křičet a zoufale plakat. Ona ho nepoznala zpočátku. To byla tak strašná troska …“ Blízkost fronty neumožňovala jeho hospitalizaci v nemocnici, a tak jej uložili doma. Ve stavu nemohoucnosti, upoután na lůžko, se vytrvale modlil a povzbuzoval svou rodinu. Tiše přemáhal své bolesti, aby nepřidělával svým blízkým starosti. Po ústupu německých vojáků se sice podařilo převést jej do nemocnice, ale bylo pozdě. V nemocnici u zesláblého a vyčerpaného Vladislava propukl zápal mozkových blan, diagnostikován byl rovněž zánět pohrudnice, pobřišnice a snad i příznaky tuberkulózy. Následovala sepse celého organismu. Zemřel dne 14. července 1945.

Fascinace a identifikace cestou kříže se u něho projevila i ve chvíli, kdy byl coby umírající v nemocnici okraden o svůj oděv (maturitní oblek). Nezůstalo mu skutečně už nic, jen klerika – viditelné znamení Kristova vyvoleného –, ve které byl také pohřben. Za svůj krátký život zanechal Vladislav Hrabec hlubokou stopu ve všech, kteří ho znali. Např. Hrabce vzpomínal ve svých textech P. Antonín Šuránek, teolog Vladimír Neuwirth se k Hrabcovi často vracel ve svých textech i vzpomínkách a stejně tak i divadelní režisér Miloš Zbavitel.

autor: Petr Tesař, napsáno pro CESTU, zpravodaj farnosti při konkatedrále Nanebevzetí Panny Marie v Opavě

„Pán Bůh nás má rád. Dobrý, ne?!“ (Pavel Jiřík)

Pavel Jiřík se narodil 17. března 1983 rodičům Josefovi a Ludmile jako čtvrté dítě. Pokřtěn byl 17. dubna 1983 ve farním kostele sv. Václava v Lubině. Své dětství prožil v obci Lubina u Kopřivnice, kde bydlela celá jeho osmičlenná rodina. K prvnímu svatému přijímání přistoupil na svátek Svaté Rodiny v roce 1991. Od útlého dětství se ministroval ve farním kostele.
V letech 1989 – 1993 navštěvoval základní školu v Lubině, v letech 1993 – 1996 základní školu v Kopřivnici. V roce 1990 se stal skautem. Rád hrával divadlo v místním ochotnickém souboru Pramínek. Fotbal a volejbal patřily mezi jeho oblíbené sporty.
V roce 1996 vykonal úspěšně přijímací zkoušky a přestoupil na Arcibiskupské gymnázium do Kroměříže, kde prožil v křesťanském prostředí Domova mládeže šest let studentského života. Ve svých sedmnácti letech přijal 25. listopadu 2000 svátost biřmováni.
Středoškolská studia úspěšně završil 22. května 2002, kdy složil maturitní zkoušku. Po maturitě se rozhodl pro kněžské povolání.

„Když budeme jednat podle Ježíšových slov, lidé nás povýší. Povýší nás na kříž.“
(Pavel Jiřík)

Absolvoval přípravný rok v Teologickém konviktu v Olomouci. Na podzim roku 2003 nastoupil do kněžského semináře a začal vysokoškolská studia na Cyrilometodějské teologické fakultě v Olomouci. Po ukončení třetího ročníku byl vybrán, aby pokračoval ve studiích teologie v cizině. Odešel do Říma do české koleje Nepomucenum a v teologických studiích pokračoval na Papežské lateránské universitě. Studia dokončil v létě roku 2009.
Po návratu do České republiky se v době letních prázdnin připravoval na přijetí jáhenského svěcení. Otec biskup jej vysvětil na jáhna 5. září 2009 v kostele sv. Václava v rodné Lubině.
Rok jáhenské služby prožil ve farnosti Ostrava – Svinov a na Biskupském gymnáziu v Ostravě. Kněžské svěcení přijal 26. června 2010. Jako novokněz působil na kaplanském místě ve farnosti Ostrava – Zábřeh.
10. října 2010 zemřel při autonehodě.

P. Richard Čemus – z homilie při mši svaté za P. Pavla Jiříka  

Milý Pavle, …
Od prvního okamžiku, kdy došla zpráva o Tvé automobilové nehodě v neděli 10. října, jsem měl zcela zvláštní pocit. Po počátečním zděšení, jaké vyvolává zpráva o přervaném životě mladého člověka, se u mne kdesi v hloubi duše vynořila jistota, že Tvá náhlá smrt jakousi tajemnou logikou zapadla do Tvého života a jej nepřerušila – ale završila. Nepřišlo mi, že jsi mrtev, ale že jsi jakoby jen někam odešel, kde na nás čekáš, až tam oklikou více méně delšího života dorazíme i my. Tys tam šel rovnou, v sedmadvaceti letech! „Což nechápete, že to tak všechno muselo být?“, chce se mi parafrázovat slova Krista k emauzským učedníkům.

A přesto otázka „proč“ na mne po měsíci naléhavě doléhá a vím, že nejsem sám, kdo na ni hledá odpověď. Proč Tebe, mladého novokněze zapáleného pro Krista a službu lidem, tu všemohoucný Bůh nenechal déle? V době, kdy má na své vinici „dělníků“ tak zoufale málo! Staří kněží se mohou upachtit, slouží na doraz, ti mladší mají farností víc, než mohou zvládnout, a Tebe Pán odvolá v plném elánu čerstvého kaplana! Co to má Stvořitel za logiku? Budeme ji moci někdy pochopit? Ne, nebudeme! A to je to první monitum (napomenutí), které jsi nám, Pavle, Ty, respektive Pán skrze Tebe, zanechal.

Jako spirituál Nepomucena, který Tě, Pavle, dva roky duchovně doprovázel, dosvědčuji, žes své srdce Bohem řídit nechal. A Bůh Tě do svých „věcí“ zasvětil. A to tak hluboce, že mě nezbylo, než to konstatovat, uznat, a moc do toho nezasahovat. Zpětně mi to teď připadá, jako kdybys svou cestu předem tušil, či dokonce znal. Dnes vidím, jak si Tě Pán připravoval, například když dopustil, aby při nehodě autobusu, ve kterém jsi cestoval do Říma, přímo před tvýma očima zahynulo děvče, se kterým jsi ještě pár minut před nárazem vedl konverzaci. Většina „věcí“ mezi Tebou a Bohem ale zůstávala pro mne skrytá v hloubi Tvé duše, tvého „hradu v nitru“ – abych to řekl se sv. Terezií Avilskou.       

Jako kněží jsme pouze služebníci neužiteční. Bylo by bláhové si myslet, že záleží na nás, že Pán nás potřebuje, že to bez nás nejde…! Povolal-li nás Hospodin k jeho službě, pak je to prostě dar. „Mysterium et donum“, jak nazval Jan Pavel II. svědectví o své cestě ke kněžství. Je dobré si občas připomenout slova, která v sakristii každé kaple domů Matky Terezy vybízejí kněze: „Služ mši svatou, jako by to byla tvá první, tvá jediná, tvá poslední!“ Každý z nás může být už zítra odvolán. To je, Pavle, asi tvé poslední monitum nám.

Před sebou mám na stole u počítače primiční obrázek, který ujišťuje, že „Vše potřebné na cestě do Nebe vyprošuje P. Pavel Jiřík, novokněz“, Lubina u Kopřivnice, Ostravsko-Opavská diecéze, 29. 6. 2010. Pavle, doufám, že dodržíš slovo!

Celý text homilie P. Čemuse si můžete přečíst zde:
http://www.farnostsvinov.cz/inpage/p-pavel-jirik-180/Modlitba:
Bože, náš Otče,
při vzpomínce na Tvé služebníky Pavla a Vladislava
Tě z celého srdce prosíme:
Dej naší církvi hojnost povolání ke kněžství a k zasvěcenému životu.
Dej, aby Tví služebníci kněží žili svatě a horlivě.
Dej, abychom dokázali přijmout kříže svého života
a následovali Tvého Syna, Ježíše Krista,
který s Tebou v jednotě Ducha Svatého
žije a kraluje na věky věků.
Amen.

Text ke stažení

 

Pin It