Na jiném Caravaggiově obraze – shodou okolností jde opět o sv. Matouše, resp. o jeho umučení – se apoštol ocitá uprostřed rozběsněného davu, smýkán jím na všechny strany, a z celé jeho bytosti na Vás vane jeho slabé lidství, křehká schránka lidského já, jež však není samo: nad ležícím starcem se objevuje anděl, jenž ho posiluje rukou napřaženou k němu. Matouš přitom nijak nehýká rozkoší, naopak, z jeho tváře vidíme, jak ukrutně trpí a jak by byl bez Božího posla ztracen. Stejně ztracen by se svýma špinavýma nohama byl na prvním zmiňovaném obraze, i zde je anděl vedoucí mu ruku. Vždyť co by napsal sám od sebe?
Co tím vším chci říct? Asi tolik: Svatí byli stejní lidé jako my, lidé z masa a kostí, kteří se potili, pokašlávali a měli špinavé a boláky pokryté nohy. Zvykli jsme si o nich hovořit až příliš přeuctivě, tj. nepřirozeně. Nemluvíme o nich jako o obyčejných lidech, kteří žili a stále žijí mezi námi, ale jako o těch čisťounkých postavičkách z ošklivých barvotisků a knížek. Nechci tím zlehčovat obyčejnou lidovou zbožnost našich babiček, jde mi o to, abychom ze svatých nedělali, co nebyli, nejsou a nebudou. Byli to lidé se stejnými problémy, radostmi a hříchy, byli stejní jako my. Anebo byli dokonce horší než my, ale jejich svatost jim přísluší právě proto, že tu svou horší stránku dokázali v heroickém celoživotním boji potlačit.
„Svědectví světcovo jest jakoby bylo rváno kleštěmi,“ píše v jedné své knize francouzský romanopisec G. Bernanos. Ano! Žádné delikátní pohyby a práce v bílých rukavičkách! Tvrdý boj svatých se sebou samými, obracení se výhradně na Boha na Jeho pomoc, každodenní práce opřená o milost Jeho pomoci (viz Caravaggiův sv. Matouš), vděčnost z každé Jeho dobrodiní a prosba o Jeho pomoc ve chvílích pokušení či bolesti atd. To všechno byla poznávací znamení těch, kteří se nyní radují se svým Stvořitelem v nebi.
Na stránkách Okna začíná seriál o svatých. Každý měsíc Vám přineseme portrét nějakého giganta lidských dějin, jehož svět znát nemusí, svět na něj pro jeho nepatrnost mohl zapomenout, ale Bůh jej či ji znal a nezapomněl na něj (na ni). V duchu snahy tyto světce tak trochu „znormálnit“ budou tyto medailonky psány pro někoho asi dost neotřelým způsobem. Věřte, že v žádném případě nepůjde o projev zesměšnění či znevážení. Půjde o snahu pohovořit o těch, kteří tu kdysi mezi námi chodili, tím obyčejným jazykem, jaký používali určitě i oni.
Libor Rösner
| < Předchozí |
|---|
Přihlásit RSS Feed
