Previous Next Play Pause
Do naší diecéze se v dubnu vrátí pět zvonů zrekvírovaných za druhé světové války
Po Velikonocích do Školy Ducha svatého. Otevírají se dva kurzy
Vychází březnové OKNO s katechumeny, řeholníky i novoknězem
Společná diecézní cesta postní dobou 2024
Čas pro naslouchání i modlitbu: Večery milosrdenství v Ostravě

„Brána k víře“ (Sk 14,27) je pro nás vždy otevřena.“ (Porta fidei 1)

Co znamená obléct si Krista? Co znamená ztratit svůj život, abycaktivizacnik37h si ho zachránil? Co znamená vzít každý den na sebe svůj kříž a následovat Ježíše? I takovéto otázky se nám mohou vynořit, když čteme nebo slyšíme liturgické texty této neděle. Odpovědi pro rozum se dají najít v knihách. Já bych zde rád nabídl odpovědi pro srdce…

Moje odpověď má jméno – Ježíš. Obléct si Krista, ztratit svůj život, vzít svůj kříž – pro mě znamená dovolit Ježíšovi, aby ve mně žil svůj život.

Mnozí si představují, že Ježíš je teď někde v nebi případně v kostele ve svatostánku, a my za ním přicházíme, abychom načerpali, duchovně se osvěžili, nabrali sil. Je to sice fajn, ale zdá se mi to příliš plytké, nedostatečné. Jako bychom brali Ježíše jenom jako nějaký pokrm, který sníme, a pak jsme schopní jít dál, pracovat, dřít… A když jsme unavení, slabí, tak jdeme opět za Ježíšem a čerpáme z něho jako na čerpací stanici. Natrefíme-li však cestou na nějaký jiný pokrm, který se nám zdá být lákavější, hned ho bez velikého přemýšlení sníme, a pak při dalším setkání s Ježíšem už tolik od něho nenačerpáme, protože jsme naplněni něčím jiným…

Obléct si Krista. Ztratit svůj život. Vzít svůj kříž. To chce Ježíš činit ve mně. Chce, abych získal jeho podobu – abych myslel jako on, mluvil jako on, jednal jako on. Ježíš se chce „obléct“ na mě, ovšem ne tak, jako když si oblékám nějakou masku, když pod ní zůstávám stejný. Obléct si Ježíše znamená dovolit mu, aby mě úplně přetvářel. Zevnitř, kde žije. To vyžaduje naslouchání: „Mluv, Ježíši, naslouchám.“

S tím souvisí to druhé – ztratit svůj život. Asi toto je nejtěžší, protože mám svůj život rád, a někdy se mi také líbí J Ale Ježíš chce, abych mu svůj život dal k dispozici – aby on ve mně myslel, mluvil, jednal. Čili nejen „jako on“, ale „on ve mně“. „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2,20). Tato Pavlova slova nejsou metaforou, nějakým obrazem; jsou realitou, k níž se dopracoval možná po letech vnitřních bojů a hlásání evangelia. Ztratit svůj život je na jedné straně dílem okamžiku – nyní v této chvíli dovoluji Ježíšovi, aby ve mně myslel, mluvil, jednal. Ale na druhé straně je to celoživotní zápas, protože moje „já“, ono hrdé „já“ se hlásí o slovo, a chtělo by mermomocí dokazovat, že mohu žít i bez Ježíše, že si vystačím sám…

Asi nejbližší a nejznámější je pro mě to třetí – vzít svůj kříž. Utrpení doprovází celý život člověka a někdy ho možná bereme jako životní nevyhnutelnost: „Stejně se utrpení nevyhnu, tak ho příjmu, alespoň budu mít zásluhy.“ Nejde však o toto. Protože mnoho křížů, které neseme, si vyrábíme sami, ačkoli si to neradi připouštíme. Neposloucháme lékaře, nedodržujeme dietu, děláme lidem zbytečné výčitky, pouštíme se do věcí, které Bůh po nás nechce, anebo neděláme, co chce… (Mimochodem, modlíš se o dar rozlišování?)

Vzít svůj kříž znamená asi něco jiného – přijmout selhání druhých, svou slabost, bolest, kterou vidíme ve světě. Nezřídka vnímám, jak mi Ježíš ukazuje nějaké bolestné stránky v životě církve a ptá se mě: „Jsi ochoten nést se mnou tento kříž?“ A tak nesu kříž za konkrétní lidi, co jsou vůči Ježíšovi lhostejní, co žijí pro sebe, co organizují život všem kolem sebe a jsou nazlobení, že je neposlouchají… Často se přitom bojím, aby to nebyl jen můj negativní pohled. Ale Ježíš mě právě při takových obavách už nejednou ujistil: „Nes se mnou tento kříž, prosím. Trpím…“

Odpověď srdce na otázky, uvedeny na začátku, mají jedno jméno – Ježíš. Ježíš jako ten, který žije v mém srdci. Žije! Bohu díky!

Modlitba na třicátý sedmý týden Roku víry:

 

Ježíši, pamatuji si a občas ti taky zpívám jednu píseň, která mě vždy pozvedne výš, blíže k nebi: „Ježíši, jméno nad každé jméno, slavný Spasiteli, Vítězi a Pane. Emanuel, Bůh s námi, Králi věčné slávy, živé slovo.“ Doufám, že i tobě se líbí. Ale dnes si více uvědomuji, že nejsi jen „slavný Spasitel“, ale také člověk, který stále trpí ve svých dětech. Že i dnes hledáš lidi, kteří ti poskytnou útěchu a místo, kde můžeš milován bezpečně spočinout. Jako když jsi byl v Betánii u Marty, Marie a Lazara… Miluji tě, a právě proto ti dnes nabízím své srdce jako bezpečné místo před zlobou světa. Vím, že tvůj Duch mě chrání, aby do hlubin mého nitra neproniklo žádné zlo. Právě toto nitro ti nabízím, můj milovaný Ježíši, aby sis tam mohl kdykoli odpočinout. A přestože zvenčí na mě útočí peklo, svět i mé tělesné smýšlení, uvnitř je pokoj, dílo tvého Ducha. Děkuji ti, že mě miluješ a jsi se mnou, ve mně… Také já jsem s tebou, Ježíši. Milovaný!

 

Máš někoho velmi rád? Dej mu přečíst tento aktivizačník a popovídejte si o tom, co se zde píše.

 

S laskavým svolením autora a žilinské diecéze http://dcza.sk

Překlad: P. Dr. Marcel Puvák

Pin It