„Buďte vždycky na cestě s ctností poutníka: a tou je radost“ (Sv. otec František)
Dostal jsi už někdy v kostele pochvalu? Anebo možná při zpovědi? Doufám, že ano. Přijmi dnes pochvalu od samotného Boha.
„Protože jsi v očích mých tak drahý, vzácný, protože jsem si tě zamiloval…“ (Iz 43,4), dovol mi dnes poděkovat Ti za všechno úsilí, které odedávna vynakládáš na to, abys zachoval má přikázání. Obdivuji Tvé úsilí být vždy na mé straně, Tvou odvahu prát se se zlým, když tě pokouší a svádí na svoji cestu. Nesmírně se mi líbí, jak vítězíš – pokaždé voláš ke mně o pomoc a spoléháš na mé svaté jméno. Proto Ti děkuji, že jsi mým mocným svědkem.
Slyším, jak mi říkáš: „A tohle, Bože, říkáš mně? Copak mě neznáš, nevíš o mých pádech?“. Ano, říkám to Tobě, milovaný(á). Neboť já o Tvých pádech nevím nic. Anebo téměř nic – až na těch pár, jichž jsi zatím nelitoval. Ale jakmile z celého srdce řekneš: „Otče, lituji, odpusť mi pro krev Kristovu“, v té chvíli odpouštím a na tvůj „hřích si nevzpomenu“ (Jer 31,34). Proto Tě znám jako svatého člověka, který je sice každý den v ohni zkoušek, ale těším se, že přes ně téměř vždycky procházíš vítězně. Ačkoli Tobě se to tak nemusí zdát, když jsi bez nálady, unavený, zklamaný, ubitý. Obdivuji Tě, jak i tehdy pozvedáš své srdce i mysl ke mně a říkáš mi: „Otče náš…“
Vždycky zaplesá mé srdce, když mi řekneš: Tatínku. Tolika lidem prokazuji každý den dobrodiní, starám se o ně, no těch, kteří mě s láskou oslovují Tatínku, není mnoho. Jsem rád, že mi takto děláš radost. Tatínku je hezké oslovení, jak mi od věčnosti říkal jen můj Syn. Andělé mi stále říkají Pán a Bůh. Ale Ty mi můžeš říkat Tatínku a tak se mi to líbí. Velmi bych si přál, aby mi takto říkali všichni lidé. Můžeš jim to povědět?
A ještě jednu věc na Tobě obdivuji – jak velmi se snažíš konat dobro. Můj apoštol Pavel kdysi napsal všem mým dětem tuto vynikající radu: „Přemáhej zlo dobrem“ (Řím 12,21). Jsem rád, že každý den prosíš mého Ducha, aby tě v tom vedl a pomáhal ti. Pamatuji jednu holku, která se připravovala ke svátosti biřmování. Jednou řekla své mamce: „Mami, já ho už asi mám“. Matka se s údivem zeptala: „Koho, prosím tě?“ – „No Ducha svatého. Víš, já tak velmi toužím dělat dobro!“
Každý den je toho tak hodně, co se mi na Tobě líbí. Rád bych Ti o tom každý večer vyprávěl. Má to svůj velký význam – když mi budeš naslouchat, jak Tě chválím a děkuji za všechno, cos pro mě udělal, zároveň uvidíš, že budou věci, za které ti nepoděkuji – a to jsou ty, u nichž potřebuješ lítost. A když ji projevíš, budeš usínat jako světec – bez hříchu, s čistým srdcem. Tvá duše bude v mých rukou jako nasycené dítě v matčině klíně (srov. Ž 131,2).
Jsi skvělý člověk. Jsem hrdý na to, že jsem Tvým Otcem.
„Neboť „pošetilá“ Boží věc je moudřejší než lidé a „slabá“ Boží věc je silnější než lidé.“ (1 Kor 1,25).
S laskavým svolením autora a žilinské diecéze http://dcza.sk
Překlad: P. Dr. Marcel Puvák
