Vytisknout
Zobrazení: 1560

„Brána k víře“ (Sk 14,27) je pro nás vždy otevřena.“ (Porta fidei 1)

Může se zdát infantilní nebo fanatické v dnešním světě vyhlašovat, že Ježíš je Král králů a Pán pánů. Vždyť to vypadá tak, že křesťanství bude zanedlouho převálcováno genderovou ideologií, islámským kalifátem a formalismem samotných křesťanů. Když se však podíváme do nedávných dějin, tak vidíme v minulém století třídní boj, dvě světové války, fašismus a socialismus... Všechno je pryč, za námi, ale církev je stále zde, jako maják stojí na skále a vždy ohlašuje stejné pravdy o hříchu a vykoupení. Jen s tím formalismem si nějak nevíme rady...

Jaké poselství tedy obsahuje svátek Ježíše Krista Krále, ne-li nostalgické vyjádření nenaplněné touhy, aby si ten „náš král“ podmanil všechny ostatní vládce a aby nám bylo dobře, zatímco ostatní se mají zle?

Četl jsem nedávno v jedné knize o tom, jak autorka bojovala se svým strachem. Hledala v Písmu svatém myšlenky, které jí říkaly, že se nemá bát, že je milovaná, chráněná, důležitá... A když ji někdy strach přemohl, tak se k těm myšlenkám vracela, ve víře je vyslovovala a před mocí Božího slova strach musel ustoupit... V jedné písni je to vyjádřeno slovy: „Vyvyšuji tebe nad tímto dnem...“

Tak i naše víra, že Ježíš je Král, opravdový a jediný vládce všehomíra, má být projevem duchovního boje. Svět nám nabízí jiný pohled, noviny sestavují žebříčky nejmocnějších, ale my při pohledu na ně vyznáváme a vyhlašujeme: „Nad tím vším je Ježíš Kristus.“ Vyvyšujeme Ježíše, vyvyšujeme svého Boha nad každou jinou moc a sílu. Ne tak, že bychom my sami něco přidávali jeho velikosti a za každou cenu jej protlačovali na první místo. Pouze konstatujeme fakt, který je pravdou víry: „Proto ho [Ježiše] také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán“ (Flp 2,9-11). Dnešní svátek je vyznáním naší víry. A naděje, která neklame - Bůh jednou přijde ve slávě a bude soudit živé i mrtvé. Žijeme v naději, že si nás postaví po své pravici.

Z mnoha rozhovorů vím, že optimistické očekávání posledního soudu (které můžete vnímat v předchozí větě) je pro mnohé křesťany projevem troufalosti a nedostatku pokory. Z celého srdce s nimi nesouhlasím :-) Pro mě je to vyjádřením důvěry v Boží lásku a milosrdenství. Protože pokud jsem potkal Ježíše, pokud jsem mu svěřil svůj život, pokud denně zakouším jeho milosrdenství, pokud se s ním velmi často setkávám se svátostech, v Písmu svatém, ve společenství církve, tak čeho se bojím? Snad sestra Faustýna ve svém Deníčku nezmiňuje Ježíšova slova, že každému, i nejhoršímu hříšníkovi, dává ve chvíli smrti poznat svou nesmírnou lásku a znovu se pro něho rozhodnout? Snad se nemodlíme (zvláště pak v byzantské liturgii) za dobrou odpověď na posledním Kristově soudu? Tak proč se bojím? Proč proti svému strachu nebojuji Ježíšovými přislíbeními? „Vyvyšuji tebe, Pane, nad svým strachem...“

Všichni chceme být šťastní. Dnešní svátek nám nabízí recept, velmi přesný návod, se stoprocentní zárukou, jak dokonalého štěstí dosáhneme. Nikoli peníze, nikoli majetky, nikoli úspěchy, ale služba Ježíšovi a s Ježíšem.

Tak mi, prosím, odpovězte, proč tolik křesťanů stále hledá a zkouší jiné recepty?

 

Všemohoucí, věčný Bože, tys dal svému milovanému Synu všechnu moc na nebi i na zemi, aby byl Králem všeho tvorstva; dej, ať celý svět, vysvobozený Kristem z otroctví hříchu, poznává tvou slávu, věrně ti slouží a ustavičně tě chválí.

Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

 

S laskavým svolením autora a žilinské diecéze http://dcza.sk

Překlad: P. Dr. Marcel Puvák