Previous Next Play Pause
Do naší diecéze se v dubnu vrátí pět zvonů zrekvírovaných za druhé světové války
Po Velikonocích do Školy Ducha svatého. Otevírají se dva kurzy
Vychází březnové OKNO s katechumeny, řeholníky i novoknězem
Společná diecézní cesta postní dobou 2024
Čas pro naslouchání i modlitbu: Večery milosrdenství v Ostravě

„Brána k víře“ (Sk 14,27) je pro nás vždy otevřena.“ (Porta fidei 1)

Začnu jednou turistickou zajímavostí, o níž však média ani žádní jiní průvodci vůbec neinformují. Na východním Slovensku nedaleko Trebišova se nachází obec Zemplínsky Branč, kde každý rok na Petra a Pavla sněží. To není novinářská kachna; několikrát jsem byl na vlastní oči svědkem tohoto úkazu… Opravdu, sochy těchto svatých apoštolů, umístěny venku na průčelí kostela, byly nejednou o Vánocích zasypané sněhem. Čili na Petra a Pavla tam opravdu sněží. 

Asi bychom se zbláznili, kdybychom svůj život brali příliš vážně. Dokázat mít odstup od sebe samých je velmi důležité. Dnešní světci jsou toho nádherným příkladem.

Petr – Ježíš mu řekl: „Jdi mi z očí, Satane!“ Jak bys zareagoval ty, kdyby ti to řekl třeba tvůj biskup? Anebo manžel/manželka? A pak Petr Ježíše zradil. Ale měl v sobě něco, co neměl Jidáš. Měl v sobě odstup od svého hříchu. Jidáš se se svou zradou ztotožnil a spáchal sebevraždu; Petr viděl svůj hřích, ale vnímal i Boží milosrdenství – a stal se svatým. Díky Boží milosti…

Pavel – pomineme-li jeho život horlivého farizeje a podíváme-li se pouze na to, co se s ním dělo po obrácení, bylo by tam místa pro zoufalství a beznaději až-až. Však si jen představ – vlastní jej deportovali z Jeruzaléma, aby měli klid (Sk 9,30.31). A na tu dobu to udělali důsledně – poslali ho domů nějakých tisíc kilometrů od sebe. A nechali jej tak. Nebýt Barnabáše, který jej vyhledal a pak i formoval, tak dnes nemáme ani sv. Pavla. Ale neměli bychom jej ani v případě, že by se na smrt urazil a už nikdy by nechtěl mít nic společného s křesťany, kteří jej od sebe vyhnali. A později? Sám Pavel říká: „Od Židů jsem byl pětkrát odsouzen ke čtyřiceti ranám bez jedné, třikrát jsem byl trestán holí, jednou jsem byl kamenován, třikrát jsem s lodí ztroskotal, noc a den jsem jako trosečník strávil na širém moři“ (2 Kor 11,24-25). Zvládl to díky Boží milosti…

Nyní J Vychovaný v učitelské rodině jsem byl naučený brát život až přespříliš vážně. Iritovala mě jakákoli nedůslednost lidí kolem mne, obzvláště háklivý jsem byl na nepřesnost. Až dokud mi kamarád jednou neřekl: „ Neber se tak vážně.“ Strašně jsem se urazil. Naštěstí jenom na chvíli. Pak mi svitlo a asi i to mě zachránilo, když jsem o deset let později odešel od Boha i církve… Vrátil jsem se díky Boží milosti…

A teď ty. Umíš se na sebe usmát? Máš smysl pro humor? Anebo taky bereš všechno vážně jako kdysi já? Neboj se, Bůh má i pro tebe cestu osvobození a radosti.

Četl jsem příběh o umírání francouzského řeholníka Fortunata Puységura (1964 – 1932). Byl velice známý a umíral v pověsti svatosti. Když už ležel na smrtelné posteli a kolem něj byla shromážděná celá komunita, dal najevo, že chce něco říct. Jeden z otců se sklonil k jeho tváři, aby slyšel jeho možná poslední slova. Umírající velmi slabým hlasem řekl: „Tam za knihami“ – a hlavou naznačil, ve kterém regálu. Kněz přistoupil k polici a všichni s bázní očekávali, co za knihami nalezne. Byla tam zaprášená láhev Beaujolais… Všichni se na ni zaraženě podívali, ale umírající zašeptal: „No co? Umírá se jen jednou, je třeba to oslavit.“

Ještě nemám odloženou láhev dobrého vína pro ty, kteří budou u mé smrti. Ale tak rád bych umíral v radosti, „vešel do radosti svého Pána“. Jenom se nesmím brát tak vážně, myslet si, že musím řešit problémy celého světa… Musím nechat místo Bohu, aby mě formoval, abych s ním poznával, co mám řešit a co mám nechat tak…

Jako malý kluk jsem slyšel od své mámy, že když Michelangelo dokončil sochu Mojžíše, která je dnes v Bazilice svatého Petra v okovech, byl tak nadšený, že kladivem udeřil sochu po koleni (prý je na něm dodnes malá prohloubenina) a řekl: „Mluv!“ Byla a je stále jako živá. Dokonalé dílo. Každá oslava světce je oslavou dokonalého Božího díla. A v nich se naplňuje Michelangelovo „mluv“. Protože ačkoli mnozí světci za svého života byli neznámí, dnes jejich svatost promlouvá a mnohé přivádí k Bohu.

Co řeknou lidé při mojí smrti? Co řeknou při tvé smrti? Kéž by jim můj i tvůj život promlouval o dokonalém Božím díle…

Bože, ty naplňuješ svatou radostí svůj lid,

shromážděný v dnešní slavný den tvých svatých apoštolů Petra a Pavla;

dej, ať se ve všem držíme jejich nauky, protože s nimi je spjat počátek života tvé církve.

Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého

žije a kraluje po všechny věky věků.

 

S laskavým svolením autora a žilinské diecéze http://dcza.sk

Překlad: P. Dr. Marcel Puvák

Pin It