„Brána k víře“ (Sk 14,27) je pro nás vždy otevřena.“ (Porta fidei 1)

Důvěra. Bohu lze důvěřovat. Stoprocentně. Ovšem…

Má zkušenost mi říká, že Bůh mě nikdy nezklamal. Za jedné podmínky – pokud jsem dokázal čekat na jeho jednání, na jeho řešení. A právě čekání pokládám za nejtěžší část důvěry Bohu. Přitom jsem nejednou zakusil, že když jsem dokázal čekat do poslední chvíle, když jsem se nezahrabal do vlastních řešení a neztratil jsem se na svých cestách, Bůh mně vždycky dal to, na co jsem čekal, co jsem potřeboval.

Při tomto si však uvědomuji ještě něco – i když jsem zrovna nečekal a udělal jsem věci tak, jak jsem nejlépe uměl, třebaže to někdy byla volba menšího zla, Bůh potom na mě někde čekal a znovu mi nabídl svá řešení. Jakoby mi řekl: „Zakomponoval jsem tvá rozhodnutí do svých plánů a počítám s nimi. Nabízím ti takovýto následující krok…“

Texty, které tuto neděli čteme při mši svaté, mají nesmírnou moc oslovit nás (jako všechny texty Písma) a vzbudit důvěru. „I kdyby ona (tvá matka) zapomněla, já přece na tebe nezapomenu“ (Iz 49,15). „Jen v Bohu odpočívej, má duše, od něho pochází to, v co doufám“ (Ž 62,6). „Kdo z vás si může svou starostlivostí prodloužit život o jedinou chvilku“ (Mt 6,27). Dobře se to poslouchá. Je dobré znát tato slova i nazpaměť, aby nám je Boží Duch mohl připomenout, když se octneme v tísni. Je výborné opakovat si je, když čekáme, že dostaneme to, co potřebujeme pro život. Abychom místo čekání nezačali uskutečňovat vlastní řešení. Jistě, Bůh je v konečném důsledku akceptuje, avšak za jakou cenu pro nás! Místo přímé cesty nás potom musí vést k našemu cíli (ať už částečnému, anebo konečnému) oklikou, obrazně řečeno přes divočinu, protože jsme sešli z jeho cesty.

Čekání však neznamená pasivitu, sezení! Ne, znamená to neustálou aktivitu. Třeba modlitbu, při níž usiluji zachytit Boží hlas. Četba knih, časopisů, textů, které by mi mohly ozřejmit, jak dál. Rozhovory s manželkou. Setkávání s kněžími či přáteli, kterým důvěřuji a vím, že jsou Božími přáteli – také skrze ně mi Bůh může ukázat, co v dané věci dělat. I pozornost při „nahodilých“ setkáních s možná zcela neznámými lidmi – nikdy nevím, jak a kde ke mně promluví Bůh v mém čekání. A to všechno, samozřejmě, při plnění svých každodenních povinností!

Čekání mě unavuje a někdy Bohu vyčítám, že mě nechává tak dlouho čekat. Dnes mi na takovou výtku řekl, že nemám pokoj v srdci, a proto ho nemohu slyšet. A to mě zastavilo v mé touze mít všechno hotové, vyřešené. Pak mohl vzniknout tento text…

Vím, že Bohu lze stoprocentně důvěřovat. Ale pokaždé, když čekám na jeho řešení, musím si to nanovo v sobě probojovat. Marně si připomínám, že ještě nikdy mě nezklamal, mé nitro se vzpírá a nutí mě jít vlastní cestou. Je to boj na život a na smrt. Nechci totiž zbloudit. Ale láká to, udělat si po svém… Pane, smiluj se!!!

Všemohoucí Bože, naplň celý svět svým pokojem a veď ho po správných cestách, aby tvá církev mohla v bezpečí a míru plnit své poslání. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

S laskavým svolením autora a žilinské diecéze http://dcza.sk

Překlad: P. Dr. Marcel Puvák