Vytisknout
Zobrazení: 1500

„Brána k víře“ (Sk 14,27) je pro nás vždy otevřena.“ (Porta fidei 1)

Doslova jsem se těšil na psaní tohoto textu. Už týden nosím v srdci modlitby této neděle a vybavují se mi obrazy, které se tu pokusím zformulovat.

První obraz se spojuje se slovem „nedopusť“. V mých vzpomínkách se tento výraz váže zejména k situacím, kdy někdo apeluje na jiného, aby projevil svou moc či autoritu, a něco v nějakém případě za žádnou cenu nedovolil. Přitom ten, kdo o to žádá, ví, že není v jeho silách něco s tím udělat, a myslí si, že ten druhý takovou moc má. „To nesmíš dopustit!“

A přesně totéž vnímám v prosbě vstupní modlitby Druhé neděle adventní: „Bože, nedopusť!“ Jako bychom vyznávali, že sice velmi chceme, ale nemáme sil, není to v naší moci. A co tedy nezvládáme? Inu, starosti o pozemské věci. V češtině to trefně vyjadřuje výraz pozemské zájmy. My velmi dobře víme, že každý den žijeme v tomto světě a že nás naše úkoly pohlcují, vtahují a natolik zaměstnávají, že nejednou si večer (pokud vůbec) jenom povzdechneme a vyznáme: „Bože, zase celý den bez tebe.“ A před očima nám probíhá film celého dne – vstávání, hygiena, jídlo, cesta do práce či školy, práce nebo studium… Nekonečný kolotoč. A právě do tohoto kolotoče voláme tuto neděli Boha – ne aby nás z něho vysvobodil, ale aby byl v něm s námi. Abychom všechno, co nás může pohltit, využívali k přiblížení se k němu. Abychom všechno (a to myslím doslova!), co děláme, nějakým způsobem vnímali jako budování nebeského království – jako spěchání vstříc Ježíši Kristu.

Pro takovou prosbu je velmi trefné i oslovení Boha – všemohoucí a milosrdný. Na jedné straně vyznáváme, že Bůh jako všemohoucí to skutečně může udělat – „nedopusť“ – na druhé straně se ovšem dovoláváme jeho milosrdenství, jelikož víme, že nám to nejde.

Proč to ale potřebujeme? Jaký je důvod našeho volání? Touha po něčem větším, než po pozemských věcech. Ano, ochotně pracuji, studuji, pomáhám, ale za tím vidím něco víc – společenství s Ježíšem. Nejenom na chvíli, při mši svaté či modlitbě, ale věčně. Proto prosíme zároveň o nebeskou moudrost – protože pouhá lidská moudrost nás povede jenom k pozemským touhám a cílům. „Máš velké zásoby na mnoho let. Klidně si žij, jez, pij, vesele hoduj!“ (Lk 12,19). A na takovou moudrost Bůh člověku říká: „Blázne!“ (v. 20). Ovšem Boží moudrost – to je jiné kafé!

Druhý obraz se mi vybavuje v souvislosti s modlitbou po přijímání. Říká se v ní, že Bůh nás nasytil duchovním pokrmem. A naše odpověď je Amen. Stop! Co znamená slovo amen? „Tak je; kéž se tak stane.“ Během nedělní mše svaté, pokud jsem dobře počítal, vyslovujeme amen nejméně devětkrát. A vyslovujeme ho často duchaprázdně, aniž bychom vnímali obsah. Například po této modlitbě by měli zůstat ticho, neodpovídat všichni ti, kdo kvůli hříchu, lhostejnosti či nevěře nepřijali Ježíše v Eucharistii. Potřebujeme se naučit být pravdiví – jestliže nás Bůh nenasytil (naší vinou), nemohu říkat při takové modlitbě Amen.

Pokračování je laskavější J Tato modlitba totiž říká, jak se může proměnit v skutečnost prosba z první modlitby – „aby nám nestály v cestě pozemské zájmy“. Účast na této svátosti nás totiž učí „moudře hodnotit věci pozemské a usilovat o dobra věčná“. Třebaže jsme na jedné straně slabí a nezřídka voláme „nedopusť“, na druhé straně nám Bůh dává prostředky, jak ve spolupráci s ním lze přece jen mít pohled upřený výš… Tedy přestože jsem na dnešní mši svaté nebyl nasycen, Bůh mi ukazuje, co mohu dělat, aby už nejbližší mše byla pro mě hostinou, kde mohu také jíst – mohu si udělat pořádné zpytování svědomí (naposledy jsem si ho dělal ve vlaku, kde mi Bůh během tříhodinové cesty odhaloval, co všechno jsem neviděl jako své selhání), pořádně všeho litovat, pak se řádně vyzpovídat a dát se nasytit.

Všimněte si, co dělá Jan v dnešním evangeliu – říká lidem, že je nezachrání to, že jsou potomky Abrahámovy, ale přijde někdo větší… Není podstatné to pozemské, ale nebeské. Proto potřebujeme Boží moudrost, proto potřebujeme milovat hodnoty nebeské. A první čtení jakoby idylicky nastiňovalo, jak může vypadat svět, když člověk při své každodenní práci nezapomíná žít s Bohem.

Zkusím modlitbu této neděle trochu parafrázovat: „Bože, vaření, praní, jídlo, úklid, psaní, čtení, počítání, rýsování, kopání, utrpení… mě nejednou odvádějí od tebe. Ale vyznávám, že ty můžeš všechno. Proto to nedopusť. Buď v každé mé práci se mnou. Prosím tě také o milosrdenství a shovívavost, neboť vlastní síly mi na život nestačí. Zároveň věřím, že tvá moudrost to může změnit. Dej mi ji, prosím, abych žil více – zde i navěky – s tvým Synem Ježíšem. Prosím ve spojení s ním.“

Můžeš na to odpovědět Amen, kéž se tak stane?

A tady je oficiální Vstupní modlitba Druhé neděle adventní:

Všemohoucí a milosrdný Bože, spěcháme vstříc tvému Synu a prosíme tě: nedopusť, aby nám stály v cestě pozemské zájmy, ale ať nebeská moudrost zúrodní naše nitro, abychom došli k věčnému životu s Kristem. Neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

S laskavým svolením autora a žilinské diecéze http://dcza.sk

Překlad: P. Dr. Marcel Puvák